Už od malička se mi všichni smáli, že na dovolených „žiju v tašce“. Konečně se to vyplatilo. Před odjezdem na nás totiž čekal nelehký úkol sbalit dva lidi na osm měsíců do jednoho auta.
Při balení věcí z našeho pražského bytu bylo třeba uplatnit „triple think“, tedy myšlení trojmo:
- Co potřebujeme vystěhovat z pražského bytu?
- Co potřebujeme odvézt do Maastrichtu?
- Co potřebujeme mít u rodičů k budoucímu odvezení do Maastrichtu?
V první ostré fázi pak bylo třeba vyklidit definitivně pražský byt, stokrát běžet do pátého patra a zpátky s kvantem věcí, neustále vyhlížet z okna, zda někoho věcmi (a spotřebiči) nacpané auto nepřiláká jako laciný způsob přivýdělku (tep nám zvýšil člověk dlouze stojící před naším autem, co podezřele mával rukama). Nakonec nám to trvalo déle, než jsme předpokládali - od odpoledne do půlnoci. Ke konci jsme na bezpečnost rezignovali a nechali v autě i směněná eura, přestože okolo začali chodit typy daleko podezřelejší.
Druhá fáze zahrnovala vybalení věcí z auta a rozvoz k rodičům a teprve pak selekci a kompilaci k odcestování do Nizozemska. Po zkušenosti z předchozí noci jsme si uvědomili kapacity auta. Dokonce i věčný optimista F. upustil od představy, jak si v malém autě veze matraci z futonu, masivní psací stůl a kávovar. Na poslední chvíli z kufrů vyletělo i všechno přebytečné oblečení, tedy veškeré oblečení kromě letního (což se později ukázalo jako chyba). Zato jsme si ale neodpustili trochu toho dobrodružství a upřednostnili spacáky, karimatky a stan, až se pojedeme podívat k MÓŘI.
V sobotu ráno F. poskládal tetris v kufru auta a vyrazili jsme po známé trase do Maastrichtu. Zařadili jsme se tak mezi výletníky na silnicích (bývají to shodou okolností Holanďané), kterým pro náklad není vidět přes zadní okno auta.
V první řadě nás potěšilo, že naše ubytování vůbec existuje (velebení kunstdomku bude k přečtení v následujícím příspěvku). K tomu se náš nový domácí - prototyp plavovlasého Holanďana ve středních letech - ukázal jako správný chlap. Hned nám pomohl nosit zavazadla, nabídl nám svoje parkovací místo na prvních pár dnů, svou lednici i internet. Nad džusem nás poučil o životě v téhle „lepší části centra“ a my podepsali smlouvu v holandštině (snad byla o pronájmu). Zároveň jsme nemohli nedostát české pověsti a nepodarovat domácího alkoholickým nápojem, moravským vínem, z čehož mě ohromnou radost a ještě v noci nám poslal zprávu, že něco takového se mu za dlouhých dvacet let pronajímání nestalo...
Na závěr dne jsme zaběhli do Alberta pro místní pivo a večeři a slavnostně vychutnávali slunečný večer mezi sochami na dvoře.
Žádné komentáře:
Okomentovat