Magický Maastricht (?)

Během vánočního období je Maastricht vyhlášený svými trhy, za kterými táhnou návštěvníci z Nizozemska i z přilehlých zemí. Pro milovníky davů je tu Magisch Maastricht.

Vyprávění známých nás zpočátku navnadilo. Zdejší vánoční trhy patří do desítky nejkrásnějších v celém Nizozemsku. A když se na začátku prosince město odělo do vkusné vánoční výzdoby, srdce zaplesalo.

A pak na hlavním náměstí Vrijthof vztyčili ruské kolo... 

Vánoční program na Vrijthofu se jmenuje Magisch Maastricht a magické je na něm zejména to, jak jsou návštěvníci ochotní se mačkat v uličkách mezi stánky a případně stát v nehybné frontě nevědouce na co. Zašli jsme tam hned několikrát, dokonce i během největšího nátřasku o posledním víkendu před Vánoci, abychom zažili tu „pravou“ vánoční atmosféru. 

Magisch Maastricht se kromě klasických vánočních stánků a ruského kola sestává z několika pouťových atrakcí, kluziště, Santovy pokladnice s vánočními serepetičkami všeho druhu a zastřešených barů a restaurací. V rohu - stranou všeho zájmu - stojí strom a jesličky. Naopak množství (a nutno říct, že i provedení) podobizen Santa Clause je za hranicí dobrého vkusu. 

Tlačenici lidí od atrakce k atrakci navíc podtrhuje povětšinou pokleslá vánoční hudba a odpudivá kombinace pachů klobás a sladkého šnapsu. 

Našli jsme pouze jediný koutek s řemeslnými výrobky a nesmaženým občerstvením, který byl pro nás přijatelný. Ovšem nejkouzelnější pravděpodobně bude se trhům vyhnout úplně. Člověk si tak lépe užije propracovanou výzdobu města, potká sbor zpívající vánoční písničky, případně jednu ze zdejších pochodujících kapel. Nejhezčím zážitkem pro nás nakonec byla náhodná návštěva baziliky Onze Lieve Vrouw, ve které vánoční atmosféra vládla už v srpnu a kde zrovna sbor zpíval vánoční koledy...   

***

Oslavy Vánoc v Nizozemsku, alespoň z hlediska dávání dárků dětem, stojí až na druhém místě. Na prvním místě jsou totiž oslavy spojené se sv. Mikulášem, tzv. Sinterklaasem. Vánoce, tedy kerst, se slaví v rodině a vesměs s podobnými prvky jako u nás. Pouze večer 24. prosince se často chodí na rodinnou večeři do restaurace a dárky se rozbalují 25. ráno. Dárky tady nosí Kerstman, nicméně tato tradice je poměrně nedávného data. Podle jedné známé pár desítek let zpátky žádný Kerstman neexistoval, jen Sinterklaas. I dnes se v mnohých rodinách většina dárků (zejména dětem) dává právě na Mikuláše.      

Ostatně celá situace okolo zdejšího Kerstmana je paradoxní. Jeho podoba se překrývá s podobou amerického Santa Clause. Je to dáno tím, že americký Santa se vyvinul ze Sinterklaase, kterého si do Ameriky přivezli holandští emigranti. Santa je stejně jako Sint (jak se zde Sinterklaasovi familiérně říká) oblečený do červeného pláště; Santa putuje po obloze ve spřežení taženém soby - Sint na bílém koni; Santa leze do domu komínem - Sint posílá své pomocníky komínem; Santa dává dárky do punčochy - Sint do boty... V relativně nedávné době se Santa Claus jako bumerang do Nizozemska vrátil. A tak aby se nepletl se Sinterklaasem (kterým ale v podstatě je), dali mu jméno Kerstman...  

Nová rakev v kunstdomku

S domácím máme dobré vztahy. Neustále si navzájem něco dáváme. Naposledy nám nabídl rakev.

Úplně poprvé nám domácí přinesl zákusek z místní vyhlášené pekárny. Podruhé nám dal nedojedené balení holandských vaflí s tím, že jsou máslové, a tedy naprosto nejlepší. Prokázali jsme, že v oblasti vaflí nejsme žádní novicové a pravidelně je vyvážíme do Čech. Při další příležitosti nám pak předal vafle v pěkné plechové krabičce, které vyhrál v domovní loterii (na základě poštovního směrovacího čísla). 

On s námi jistě také nepřichází zkrátka. Každá návštěva z Čech, aniž bychom to po někom výslovně požadovali, totiž domácímu přiveze balení českého piva. Když se to stalo naposledy, ptal se nás vážným hlasem: „Je to v Čechách zvykem vozit na návštěvu pivo?“ Vysvětlili jsme mu, že v podstatě ano. 

Posledně se ovšem domácí překonal. Poslal nám email, ve kterém stálo: „Mám pro vás k zapůjčení pěknou starožitnou rakev jako doplněk do domu.“ Přiznali jsme si, že tomu holandského suchému humoru, který je nám většinou sympatický, sem tam úplně nerozumíme. Pohledem z okna jsme ověřili, že domácí něco kutí ve sklepě. A tak z obavy, abychom v té rakvi sami neskončili, nechali jsme email bez odpovědi. 

Teprve když nám domácí ke konci dne poslal nový email, ve kterém se pokoušel rakev udat i dalším nájemníkům, sebrali jsme odvahu a vydali se na obhlídku. Aby nám tu rakev přeci jenom někdo nevyfouknul... Ukázalo se, že domácí se trochu ztratil v terminologii. Tou rakví naštěstí myslel truhlu, a ne ledajakou - z osmnáctého století a pěknými šuplíčky uvnitř. A jako bonus k truhle přihodil ještě starožitný stolek. Vyměnili jsme si trochu černého humoru a truhlou-rakví i stolkem si stylově doplnili výbavu kunstdomku. 

Grachty a králíček nijntje: Utrecht

Při plánování návratu z pracovní návštěvy Den Haag mě zaujalo, že se přestupuje v Utrechtu. A tak jsme spojili příjemné s užitečným a vyrazili prozkoumat čtvrté největší město Nizozemska.

Dobře, bylo to trochu jinak - zarezervovali jsme si v předstihu hotel s tím, že počkáme, jaké bude počasí. Předpověď ukázala, že počasí bude veskrze holandské, tedy vytrvalý déšť po celou dobu našeho plánovaného pobytu. Nato jsme zjistili, že možnost zrušit rezervaci jsme o den prošvihli. Klasika. Nezbylo nám než jet. 

K panoramatu Utrechtu neodmyslitelně patří nejvyšší věž Nizozemska, Domtoren. Stojí osaměle kousek od katedrály zasvěcené sv. Martinovi, zvané Dom van Utrecht. A ačkoliv vypadají, že se k sobě nemají, původně tvořily jeden celek: prostřední část katedrály se totiž v 17. století zhroutila následkem bouře. 

Zahrada dómu 

Milovníky nizozemských vodních staveb, jako jsme my (nejspíš proto, že v Maastrichtu jich moc není), nadchne síť kanálů procházející centrem města. Zejména pak starý kanál Oudegracht, jehož břehy jsou lemovány sklepy (tzv. werven) s hobitími dveřmi. Okraje kanálu se totiž ve 12. století stavěly vysoké jako ochrana proti záplavám. Holanďané jsou však v této disciplíně mistři - již v průběhu 13. století se jim povedlo důmyslným systémem zdymadel zajistit město proti povodním úplně. A tak se valy začaly využívat jako sklepy a sklady přilehlých domů. Dnes se sklepy nacházejí o celou jednu úroveň níž než samotná ulice. Z některých se staly restaurace a kavárny, v některých bydlí zvláštní existence, jako např. vyžilý námořník. 

Ve městě také člověk neustále naráží na bílé králíky. Postavička nijntje, tedy králíčka z knížek pro děti, je známá po celém světě (pod jménem Miffy). Vytvořil ji místní rodák, Dick Bruna. Na jeho památku vznikla v místním muzeu stálá expozice a po králíčkovi bylo pojmenováno i jedno z náměstí, Nijntjepleintje. 

Králíček nijntje

Kromě toho, že Utrecht je přibližně od 8. století náboženské centrum Nizozemska, je také jeho druhým nejkulturnějším městem (hned za Amsterdamem). My jsme využili procházku městem po setmění, kdy se různě po centru rozsvěcují vizuální instalace. Člověk tak může obdivovat nasvícené mosty přes kanál Oudegracht, podchody i monumenty. Největší jízda byl videomapping na věž Domtoren do rytmu zvonkohry. 

Kočky se běžně promenádují v centru

Nedalo nám to neporovnat Utrecht s naším domovským Maastrichtem. Každé ze zmíněných měst je atraktivní jiným způsobem. Utrecht se vyznačuje mladistvostí: najdete tu například moderní hipsterské kavárny i vegetariánské restaurace. To je ve snobsky orientovaném Maastrichtu nemyslitelné. Ačkoliv je Maastricht plný studentů, pořád je patrné jeho opravdové jádro, které tvoří bohatí senioři, kteří chodí do drahých nóbl restaurací a nakupují v luxusních obchodech. Jak řekl Marc z obchodu s nábytkem: „Maastricht je Miami Nizozemska.“ 

Proto jsme si v tomto ohledu konečně mohli užít. Nezbytností bylo vyzkoušet místní bio hranolky s dýňovou omáčkou a výbornou indonéskou kuchyni. Indonésie bývala holandskou kolonií, a tak tu o indonéské restaurace není nouze. Dokonce jsem se kdesi dočetla, že nejlepší holandské jídlo je indonéské jídlo... (oproti tradiční kapustě s párkem určitě). 

Pouze trendy hotel Stay Okay nás příliš nenadchl: pokoj neměl okna, sami jsme si povlékali postele a večer jsme klepali kosu. Ale okay. Pořád jsme měli dvojlůžkový luxus, protože hotel byl koncipovaný spíše jako hostel, tedy množírna, s mnohalůžkovými pokoji. Na druhou stranu jsme ocenili stylovou snídani s výhledem na centrum města, během níž jsme se zařadili mezi ostatní cestovatele z východu. 

Čtvrť Lombok s věží mešity

Utrecht je také oproti Maastrichtu více multikulturní. V kontrastu s historickým centrem se za hlavním nádražím nachází orientální čtvrť Lombok. Na hlavních ulicích a zejména v tureckých obchodech panuje čilý ruch. Člověk tu narazí i na moderní mešitu. Kebab přímo v mešitě jsme si sice nedali, zato jsme ochutnali výbornou baklavu v místním pekařství. 

Nejlepší překvapení bylo, že navzdory předpovědím pršelo jen drobně, a tak jsme cesty nelitovali. A jestli zase někdy pojedeme pobývat do Nizozemska, pak to bude právě do Utrechtu.

Bekyně a bekináže

Naše výlety se vyznačují náhodností. Stejně jako jsme v Lutychu nenašli to pravé historické centrum, do Tongeren jsme museli jet dvakrát, abychom viděli bekináž pod ochranou Unesco. 

V září jsme jeli s návštěvou z Čech navštívit belgické město Tongeren. Vyrazili jsme už později odpoledne, a tak jsme proběhli centrem města („kostel - náměstí - socha... pěkný“) a zamířili rovnou do „fritury“, abychom tam uspokojili touhu po nefalšovaných belgických hranolcích. A zbytek času jsme strávili čekáním v olejnatém prostředí s obézními Belgičany, kteří do sebe ládovali jednu smaženost za druhou. 

Přehlédli jsme to nejdůležitější, a tak jsme se do Tongeren museli vydat znovu.

Bazilika v Tongeren

Vůbec nejstarší belgické město Tongeren se nachází v Limburgu, jen na opačné straně hranic, a nabízí daleko víc než hranolky. Na náměstí stojí gotická bazilika Onze-Lieve-Vrouwe Basiliek, která ukrývá dřevěnou sochu Panny Marie z 15. století obklopenou živou květinovou výzdobou. Kromě toho se tu každých sedm let koná korunovace Panny Marie, o té letošní ještě vypovídala všudypřítomná mariánská výzdoba v ulicích. Před bazilikou ční socha ztepilého Gala Ambiorixe, národního hrdiny, který nechal zmasakrovat Césarovy vojáky. A pak Tongeren je také vyhlášené svými trhy se starožitnostmi. 

Bekináž v Tongeren

To nejzásadnější v Tongeren je však místní bekináž pod ochranou Unesco. Bekináž je komplex zvnějšku chráněných domků okolo kostela, kde bydlely přibližně od 12. století v pospolitosti bekyně. Takové městečko ve městě. V té době v populaci převládaly ženy, což bylo způsobeno jednak úmrtností mužů ve válkách a jednak se mladé ženy stěhovaly do nově vzniklých měst, která jim nabízela pracovní příležitosti. A aby mohly žít relativně samostatným a zároveň náboženským životem (aniž by skládaly řeholní slib), sdružovaly se v bekinážích, které jim nabízely ekonomické a sociální jistoty.

Socha bekyně v Amsterdamu

Kostel v bekináži, Tongeren

Kavárna v bekináži, Tongeren

Některé objekty bekináže dnes slouží jako běžné (ač zřejmě exkluzivní) obytné domy, další se proměnily v luxusní restaurace, původní nemocnice zase slouží jako hostel pro turisty... Jelikož byl ale pozdní podzim, netísnili jsme se s davy turistů a mohli si vychutnat kávu a limburský vlaai v místní kavárně u starého kostela. 

Bekináže byly zřejmě běžnou součástí měst. Jednu jsme už dříve navštívili v Bruggách, další v Amsterdamu. I Maastricht měl kdysi svou bekináž, ale stejně jako jinde po ní zbyl především název ulice: Begijnenstraat.

Bekináž v Bruggách

Smůla Roermondu a padací mosty Sittardu

Na konci října jsme vyrazili po dalších pamětihodnostech zdejšího regionu. Výběr měst spíše náhodný, neb všude se najde něco, co stojí za vidění: Roermond a Sittard. 

Roermond

Dobrá, Roermond jsme si přeci jen kvůli něčemu vybrali - kvůli zajímavé pozici u zamotané sítě řek a kanálů. Roermond, původně hanzovní město, se nachází ve středu limburské provincie, na soutoku naší maastrichtské Mázy a řeky Roer. 

Město má poměrně pohnutý osud. Je zde tradičně vysoká kriminalita, která zřejmě souvisí s polohou města u německých hranic. Tradičně se tu také všechny ty říční větve vylévají z koryta. A potom, Roermond se „proslavil“ na konci 80. let teroristickými útoky IRA  a v roce 1992 se zde odehrálo nejsilnější zemětřesení v západní Evropě od poloviny 18. století. Tohle město má fakt smůlu.

Aby napravili pošramocenou pověst, postavili tu rozsáhlé outletové centrum, kam nadšeně jezdí i obyvatelé Maastrichtu.  Tomu jsme se naštěstí vyhnuli, a tak můžeme říct, že na nás Roermond zanechal pouze pozitivní dojem.

Centru města dominují dva kostely: Munsterkerk a Sint-Christoffelkathedraal. Pozdně románský Munsterkerk představuje pozůstatek opatství, které tu původně stálo. Sint-Christoffelkathedraal je zase pozdně gotická katedrála zasvěcená sv. Kryštofovi. Ani kostelům se nevyhnuly místní katastrofy: katedrála byla poničena Němci přesně jeden den před osvobozením a obě památky poznamenalo již zmíněné zemětřesení.  

Munsterkerk

Interiér Munsterkerku

Interiér katedrály

Za naší návštěvy však bylo všechno jako ze škatulky a dýchalo podzimně sobotní atmosférou, Lidé korzovali - tady se všeobecně dost korzuje. V altánu před Munsterkerkem vyhrávala za podpory seniorů dechovka. A na náměstí před katedrálou probíhal pořádný trhový mumraj. Nechyběly stánky s typickými mořskými specialitami jako úhoř v housce ani tzv. vlaai.

Vlaai... to je něco, co jinde v Nizozemsku nenajdete a na co jsou obyvatelé provincie pyšní. Vlaai je totiž veskrze limburský koláč s ovocnou náplní a mřížkováním navrchu.  

Výňatek z akademické debaty:

F: „Is this a Limburg pie?“ (Je tohle limburský koláč?)

Profesor: „It's not a Limburg pie, it's a Limburg pride!“  (To není limburský koláč, ale limburská chlouba!)

***

Sittard

Cestou domů jsme se zastavili v Sittardu, v jednom z nejstarších měst v Nizozemsku. Nachází se v nejužším místě provincie, mezi hranicemi s Belgií a Německem. A jeho největším plusem pro místní je, že jsou tu „kopce“ (aneb když jsou někde v Nizozemsku kopce, vždycky to stojí za zmínku). Sittard se také odlišuje svým svébytným dialektem limburštiny (takže tady jsem se taky nedomluvila).

Průzkum města nám bohužel znemožnil probíhající Oktoberfeest. Tato nepochopitelná novodobá akce kopíruje,  jak už název napovídá, bavorský Oktoberfest. Ženy se navlečou do bavorských korzetů, muži do padacích mostů a klobouku s pérem a jdou to roztočit do víru alkoholických oslav. Pokleslou zábavu doplňují křiklavé pouťové atrakce, stránky se sladkostmi a reprodukovaná šlágr muzika... 

Limbabwe

Bydlet na jihu není jako bydlet kdekoliv v Nizozemsku. Holanďané pro zdejší kraj dokonce vymysleli slovo...

Marc je sympaťák. Vlastní obchod s designovým nábytkem v centru města pár kroků od našeho kunstdomku. Když jsem šla na začátku srpna kolem, řekla jsem si, že tady bych chtěla pracovat: hipstersky atraktivní obchod. Napsala jsem hned mail a vzápětí dostala i kladnou odpověď. Chvíli to vypadalo, že mám fakt kliku. To jsem ale nepočítala s tím, že jsem v Limbabwe.

Při první návštěvě o týden později jsem Marca zastihla s přáteli, kterak v družném hovoru u baru konzumují jednohubky. Vysvětlila jsem mu svou situaci a on mně zase tu jeho - že shání někoho na přípravu sendvičů. Obchod s nábytkem totiž splňoval zdejší trend: nakupovat a konzumovat v jednom. Marc mi představil svůj velkolepý plán: „Přestavím obchod, kola pověsím na zeď a kromě nábytku a kafe budu nabízet sendviče". Jelikož jsem nekorunovaná královna sendvičů, nebylo o čem přemýšlet. Marc ale musel nejdřív všechno probrat se svým účetním.   

Při další návštěvě za dva týdny mě Marc provedl stylovým obchodem, který místy připomínal skladiště: „Tady musím trochu přestavět nábytek, kola pověsím na zeď a příští týden uspořádám zkušební akci pro přátele. Přijede člověk ze Španělska s kráječem na šunku. Můj bratr má vynikající španělskou šunku...“ Na závěr jsme si dali podle jeho slov nejlepší (španělskou) kávu a probrali českou výrobu křišťálových lustrů. Podrobnosti práce prý příště.

Mezitím se nic nedělo. Několikrát jsem zahlédla Marca před obchodem, jak degustuje víno s přáteli.

Blížila se doba dohodnutého nástupu do obchodu, a tak jsem se zajímala o ty podrobnosti - ani ne tak za kolik (s minimální mzdou jsem se smířila), ale hlavně jak často. A Marc neustále mlžil. Na konci září jsem naposled naběhla do obchodu. Marc mi omluvně vysvětlil, že neví, kolik hodin mi má dát a jestli vůbec na to má peníze. Přiznal, že není na takovou změnu připraven: „Nejdřív potřebuji uspořádat zkušební akci pro přátele. Přijede člověk ze Španělska s kráječem na španělskou šunku...“

Rozčarovaně jsem si říkala, že je to tady jako někde na jihu...

***

Při nedávné pracovní návštěvě Den Haag, tedy ryzího Holandska, mi kdosi z místních všechno osvětlil. Limburgu se v Holandsku totiž přezdívá Limbabwe. A to zejména kvůli zdejší „jižanské“ mentalitě.

Limbabwe = Limburg + Zimbabwe

Dodnes nevím, jestli ze Španělska přijel dřív člověk s kráječem na šunku, nebo Sinterklaas. Ale Limburg je zkrátka oproti zbytku Nizozemska výjimečný. Žije se tu pomalu a hedonisticky (včetně bouřlivých oslav karnevalu). Obyvatelé zde mluví měkčí nizozemštinou, tzn. že méně chrochtají, a v horším případě mluví limburským dialektem, který je ostatním Nizozemcům naprosto nesrozumitelný. Prostě Limbabwe.

Loď ze Španělska (bez kráječe na šunku)

Lodě v Amsterdamu

Před měsícem za námi přijela na pár dní návštěva z Čech se smělými plány. Navštívit Amsterdam. A námořní muzeum. Během jednoho dne.  

Ve výsledku to znamenalo: 5 hodin cesty autem, 2-3 v muzeu, zbytek až do posledních záchvěvů denního světla v centru velkoměsta.

Podnik to byl ambiciózní už z toho důvodu, že návštěva Het Scheepvaart museum, tedy Národního námořního muzea, by vydala na celodenní program. Muzeum sídlí v budově z poloviny 17. století, která prošla v nedávné době rekonstrukcí v nizozemském stylu: kostru zachovat, vnitřek vybourat. Její tři obrovská křídla jsou nabitá expozicemi, které spojuje jedno hlavní téma: lodě. 

Lodí si tu člověk opravdu užije dosyta a na všechny způsoby:  lodě v malbě, nákladní lodě v amsterodamském přístavu, lodní mapy a navigační přístroje, vyřezávané ozdoby lodních trupů, artefakty z cest lodí, život v 17. století za rozvoje obchodu po moři, život na palubě lodi kdysi a dnes, lodě a lov velryb...   

Rozsáhlé expozice ozvláštňují interaktivní prvky. Nejpůsobivějšími částmi jsou audiovizuální (videomappingová) zážitková expozice na motivy nizozemské mořeplavby, kde si člověk dokonce zavesluje, a projekce z pohledu nákladu na cestě z amsterodamského přístavu. Všem expozicím pak kraluje zakotvená kopie lodi East Indiaman z 18. století, ve které si člověk může prohlédnout ubytování posádky, kuchyni, ošetřovnu, vyzkoušet si práci s nákladem, vystřelit z děla... 

***

Po vyčerpávající prohlídce námořního muzea jsme ještě stihli naběhnout do centra města. Atmosféru lze shrnout následovně: Kola. Davy. Marihuana. Davy. Kola.

Oproti tomu, jak klidně jsme do města vjeli autem (žádná dopravní zácpa, kterou by člověk ráno očekával), nás vlastní centrum města přivítalo tlačícími se davy turistů a výhružně cinkajícími a nebezpečně svištícími cyklisty, kterým turista bude vždycky někde překážet. 

Kromě toho tam na nás čekaly také malebné kanály (grachten), typické uzoučké domky (grachtenpanden) na jejich krajích, neustálý závan marihuany... Amsterdam. 

Tímto děkujeme návštěvě za parádní výlet!

Sinterklaas na Máze

Vsadím se, že spousta dětí nemohla dospat. Ani my jsme si nemohli nechat ujít neobvyklou tradici. V půlce listopadu do Nizozemska totiž připlouvá Mikuláš.

Když jsme v sobotu dopoledne spěchali na nábřeží Mázy, už z dálky byly slyšet lodní sirény. Vrhli jsme se mezi tísnící se dav (převážně rodičů s dětmi) na most sv. Serváce. A opravdu. Od Belgie plulo několik lodí s nápisem Spaanje, Španělsko, na kterých rozradostněně poskakovaly postavy Černých Petrů. Na poslední z nich hrála kapela a na zádi stál a mával sám Mikuláš, tedy Sinterklaas.  

V Nizozemsku se slaví Mikuláš víc než u nás. A hlavně výrazně jinak. Zdejší Mikuláš připlouvá ze Španělska lodí. Proč zrovna ze Španělska? Odpověď na tuhle otázku neví ani sami Holanďané. Možná to nějak odvodili z toho, že Sinterklaas jako dary přináší pomeranče. Místo našich čertů ho doprovázejí pomocníci zvaní „Zwarte Pieten“, Černí Petrové. Načerněné nebo barevné obličeje, rudé rty a barevné oblečení mají představovat španělské Maury. 

Z mostu jsme včas uprchli do vřavy na nábřeží: vřeštění dětí na pozdrav, moderátor, novináři, bonbóny nebezpečně létající vzduchem... Sinterklaase s početným doprovodem přivítaly děti zpívající koledy a starostka města. Černí Petrové mezitím do davu házeli pendreky (myšleno lékořicové cukroví) a jezdili na extraordinérně vysokých či nízkých bicyklech. Nakonec se všichni seřadili do průvodu, Sinterklaas nasedl do kočáru taženého koňmi a vydal se na projížďku městem.  

V Nizozemsku Sinterklaas setrvá až do 6. prosince, kdy má narozeniny. V mezičase létá na bílém koni a obdarovává hodné děti drobnými dárky (hlavně sladkostmi nebo zmíněnými pomeranči). Do domu se dostává komínem a dárky vkládá do připravené boty. (Je proto pravděpodobné, že právě Sinterklaas, kterého si do Ameriky přivezli nizozemští emigranti, byl předlohou pro Santa Clause.) Zlobivé děti si berou na starost Černí Petrové. Stejně jako čeští čerti je můžou vzít metlou, nebo je dokonce odnést v pytli zpátky do Španělska. Večer 5. prosince se v domě nebo za jeho dveřmi tajemně objeví dárky. Je to svátek, který významem předčí dokonce Vánoce. 

Kontroverzním tématem v posledních letech jsou pro mnohé Nizozemce Černí Petrové. Jedni v nich vidí tradici, druzí spíše odkaz na dobu nizozemského kolonialismu spojenou s otroctvím. (Údajně děti s africkým původem čelí s příchodem Sinterklaase a Černých Petrů větší šikaně.) Jako kompromis jsou někteří Černí Petrové jen lehce začernění v obličeji od toho, jak sestupují komínem.   

Výprava na holandskou Sněžku

Před časem jsme absolvovali schůzku na finančním úřadě v Heerlenu. Po rozpačitém výsledku jednání jsme se jali spravit si chuť návštěvou nedalekého města Vaals, která odstartovala celou řadu výletů po pamětihodnostech Nizozemska.

Tento výlet nebyl samoúčelný. Mířili jsme směr Německo, a tak jsme ho spojili s nákupem levnější kosmetiky a benzínu za hranicemi. (Pro zajímavost Nizozemsko má v současné době druhý nejdražší benzín v Evropě hned po Norsku.)   

Vaals

Hlavním cílem naší návštěvy se stalo studeným podzimem vylidněné město Vaals. Zajímavé na něm je, že leží přesně na hranicích s Německem. To si takhle jdete pěkným holandským městem, chvíli nedáváte pozor, špatně odbočíte. A najednou architektura ztrácí na půvabnosti, cyklostezka na barvě. Až podle cizojazyčně mluvících dětí na ulici si uvědomíte drsnou pravdu - jste v Německu.    

Pro cyklisty je německonizozemská hranice obzvláště citelná.

Těžce podzimní počasí mělo i své výhody - malebné uličky ve svahu (ano, opravdu nebyly na placce), lemované cihlovými domky, tu byly jen pro nás. Z pamětihodností jsme neopomněli navštívit místní kostel (zase jeden z nejstarších v Nizozemsku, jak je zvykem se chlubit snad v každém městě) a obrovskou cihlovou katedrálu.

Drielandenpunt

Ta největší místní atrakce nás však čekala na vrchu Vaalserberg. Nachází se zde totiž celý turistický areál, v létě jistě velice vytížený.    

V první chvíli vás neinformovaně naženou na parkoviště, kde záhy zjistíte, že spadla klec a ven se nedostanete, pokud nezaplatíte. Po vkročení do areálu člověk pochopí: bary, restaurace, rozhledna, dokonce labyrint z živého plotu... Zkrátka samá turistická lákadla obklopující dvě hlavní atrakce.  

Trojmezí

Na vrcholu Vaalserbergu totiž leží tzv. drielandenpunt, trojmezí Nizozemska, Německa a Belgie. A pak tento vrch je taková zdejší Sněžka - nachází se zde nejvyšší bod Nizozemska. Rovných 322,5 metrů nad mořem dostává Nizozemce do kolen. Kdo se tu nevyfotil, jako by nebyl. Kvůli „extrémnímu“ terénu je to také oblíbený cíl cyklistů (myšleno těch sportovních, protože cyklista je tu v podstatě každý). 

Americký hřbitov Margraten

Cestou domů jsme kousek od Maastrichtu objevili americký hřbitov s památníkem americkým vojákům z II. světové války, jediný v Nizozemsku. Na obrovské rozloze parku s americky opečovávaným trávníkem, kde se průběžně uklízí téměř každý list spadlý ze stromu, odpočívá přes osm tisíc amerických vojáků...