Gent - Bruggy - Ostende

Jak nás zradil průvodce. Jak nás nepřekvapilo počasí. Jak jsme se vyrovnali s turistickým ruchem ve Flandrech. A jak české srdéčko zaplesalo - u moře.

Vzhledem k našemu blížícímu se odjezdu jsme uspořádali mezinárodní pivní výměnu s většinou spolubydlících na bytě. Došlo samozřejmě i na výměnu informací, protože jsme se dozvěděli spoustu nizozemských zajímavostí - třeba, že místní jihonizozemský přízvuk je zbytku Nizozemska pro smích, že se vlastním prarodičům vyká, že nizozemská hudba je synonymem pro šlágr s romantickým obsahem a že nizozemština je jeden z nejsložitějších jazyků (do sporu bych se nepouštěla, ale tvrzení se mi zdá trochu přehnané).  Ačkoliv se večer vyvedl, nápad to nebyl úplně strategický. Následující ráno jsme jen s obtížemi vstávali na cestu do Flander. 

Z trojice největších flanderských atrakcí, kterými jsou města Gent, Bruggy a Antverpy, jsme si jako cíl zvolili Bruggy. Cestou jsme se však zastavili i v Gentu. Za návštěvu stojí velkolepá katedrála Sint-Baafskathedraal. Spornější už je věž Belfort zapsaná v Unesco. Zde jsme totiž zjistili, jak je důležité, pokud už máte s sebou papírového průvodce, aby byl aktuálního vydání. Od roku 2009 totiž cena vstupného vzrostla téměř třikrát, což nás při placení zaskočilo, ale už se nedalo nic dělat, a tak jsme návštěvu Belfortu absolvovali. Na několika patrech staré věže se dozvíte o výrobě zvonů, uvidíte zvony, spoustu zvonů, uvidíte stroj zvonkohry a pak další různé artefakty. Ale většina lidí sem nejspíš přijde kvůli výhledu na město. V silném větru, který zrovna foukal, to navíc byl docela adrenalinový zážitek. Ale zkrátka je to typicky předražená památka. Stejně fotogenická (ač nechráněná Unesco) byla barevná divočina v ulici s legálním graffiti. 

Gent měl být podle našeho neaktuálního průvodce stranou turistického zájmu oproti ostatním z trojice zmíněných měst. I to se zřejmě od roku vydání změnilo, protože vlastní centrum doslova praskalo ve švech (a to není léto). A tak jsme jím v rychlosti proběhli, zahlédli kanál, hrad Gravensteen vyrůstající z vody, vše v obložení turistů, za začínajícího deště, a tak jsme raději pokračovali v cestě.   

Do Brugg jsme dorazili již za vydatného deště, který trval až do noci. Počasí nás tak tak nechalo, abychom si prohlédli klasické mlýny na břehu jednoho z početných kanálů. Promoklí a za větru jsme následně bloudili ulicemi, nebylo se kde schovat, památky zavřené, nikde obyčejná kavárna - jen turistické restaurace s nóbl prostřenými stoly. Nakonec nás spasila hamburgrárna (opět), kde jsme si dali vegetariánský burgr. Docela dobré, až na to mačkání se dalšími lidmi u těsně sousedících stolů.

Po sedmé jsme se konečně mohli ubytovat. Zarezervovali jsme si ubytování přes AirBnB docela blízko od vnitřního města. Byla to celkově naše druhá zkušenost s ubytováním u někoho doma. A stále nás to úplně nepřesvědčilo. Paní domu vypadala, že nás nečekala. Pokoj a sdílená koupelna nepřekvapila úplně pozitivním způsobem. Pokoj vypadal, jako by někdo odkoupil staré hotelové vybavení (včetně ošlapaného koberce), nebylo si kam odložit věci (jediná skříň byla plná hadrů), dekorací v pokoji byl odpadkový koš a vysavač. Majitelé se to snažili zřejmě zachránit obrovskou televizí, což na nás neplatí. V koupelně plíseň, odloupnuté dlaždičky přilepené ke zdi izolepou (!) a hlavně všude papírky s nápisy co dělat a nedělat, což nenavozuje nejlepší atmosféru. Ačkoliv cena byla jistě na místní poměry příznivá, pořád to nebylo úplně málo. Přitom profil ubytování vypadal příznivě - hezký interiér, zahrada, možnost parkování, samé kladné recenze. Celkově to ale vypadá, že za podobnou cenu se dá najít i lepší ubytování (klidně i s osobním přístupem) ve formě BnB, kde si člověk nemusí připadat divně, že je u někoho na návštěvě a k tomu za to platí. 

Ráno na nás čekala snídaně v podobě toustů a různých sladkých nátěrek. V ultra moderní kuchyni jsme pochopili, odkud pocházely pěkné fotky ubytování. Ale co, nakonec to bylo jen jedno přespání. A navíc hostitelka na závěr majitelka přihodila k dobru základní know-how ohledně místního počasí: Pokud pršelo včera, nebude pršet dneska. Pokud pršelo dopoledne, nebude pršet odpoledne. A kupodivu měla pravdu.

Druhý den k nám byl milosrdnější - nebylo nijak krásně, ale alespoň nepršelo. Prohlédli jsme si další věž - Belfort - zapsanou na seznamu Unesco, tentokrát však poučeně pouze zvenku. Z monumentů nás zaujala bazilika Heilig-bloedbasiliek, cihlový areál bývalé nemocnice Sint-Janshospitaal, břehy kanálů (to snad nikdy nezklame). Ale nejpůsobivější (a překvapivě s nejméně turisty) byl Begijnhof, malebný komplex nabílených domků původně sloužících ženám katolického řádu. Uprostřed nich leží park, kde už kvetly první narcisy.       

S obědem jsme měli problém jako den předtím s kafem. Samé předražené turistické restaurace, menší jídelny v neděli zavřené, a tak jsme riskli prázdné bistro a ochutnali tak snad jeden z nejlepších falafelů (a výborné belgické hranolky), co jsme kdy měli. I zde jsme si povšimli, že jedním ze základních stavebních materiálů je izolepa - upevní kliku od dveří, dveře podrží pohromadě, stejně tak vypínač...

A co Čechy fakt přitahuje? No přeci moře. To jsme si nemohli odpustit. Dojeli jsme do Ostende, trochu bizarního letoviska na břehu moře. Městem jsme se příliš nezdržovali a namířili jsme si to rovnou na pláž. Na koupání to ale moc nebylo. Foukal tak silný vítr, že lidmi na promenádě cloumal všemi směry a písek lítal vzduchem. U pláže atraktivně bouřilo moře. Po chvíli, když jsme měli písek v puse i v botách, jsme se zašli schovat do příjemné kavárny na promenádě s výhledem na moře. Ta atmosféra... prostě jako v zimě u moře. 

Drama v přímém přenosu

Jak se dnes v noci ukázalo, mnou tolik velebené parkování ve dvoře mělo i svou nevýhodu.

Je to docela paradox. Už jsme se tolikrát při našich cestách strachovali o zaparkované auto - např. Avignon se před pár lety nacházel na předních příčkách v míře kriminality ve Francii. Ale tady v Nizozemsku, kde když necháte omylem u auta otevřené okno, vám ho někdo zalepí igelitem, aby do něj nenapršelo, nás to DOST zaskočilo. 

Dnes ráno jsme zažili pouliční drama. Kolem čtvrté ráno mě probudil zvuk, jako by někdo túroval auto, pak prosvištěl ulicí jako drak a následně to na druhém konci ulice do něčeho napálil. To byla moje první myšlenka. S nastraženýma ušima jsem čekala, co bude (jestli tedy vůbec něco). Mezitím se začali různě ozývat hlasy a krátce nato už bylo zdálky slyšet  přibližující se sirény. 

Bylo to k neuvěření, ale zastavila přímo pod naším balkónem. Pokoj, stejně jako celá ulice, byl zaplavený tepající modrou blikačkou hasičského vozu. F. vyšel na balkón a konstatoval, že podle kouře někde opravdu hoří. To už panoval čilý ruch i na chodbě, a tak jsme se od spolubydlících dozvěděli, že ve dvoře hoří auto. 

Ještě více šokující bylo, že to v Maastrichtu není nic neobvyklého. Od začátku minulého roku bylo totiž zaznamenáno přes šedesát žhářských činů na autech! Nějaká do této doby neidentifikovaná skupina po městě podpaluje auta. Různá auta. Klidně i několik do měsíce. Vždycky v noci. Podpalovačem na grilování.

Výsledkem dnešní noci bylo jedno - odpoledne ještě doutnající - auto na odpis. Druhé má seškvařený celý bok. Naštěstí se nikomu nic nestalo. A my jsme měli velkou kliku, že si pachatel mezi těmi několika zaparkovanými auty nevybral zrovna to naše.

  

V zajetí turistických atrakcí

Padla na nás tíseň, že jsme za celou dobu dělali málo turisty a nenavštívili základní maastrichtské pamětihodnosti. Učinili jsme tomu tedy zadost i přes (nepřekvapivou) nepřízeň počasí.

Začalo to na trhu zakoupenou extra starou goudou (s křupinkami) a místním extra smradlavým sýrem (něco jako francouzský munster). K nim F. nemohl opatřit nic lepšího než víno z maastrichtských vinic - Apostelhoeve. Ano, i pro nás to bylo zprvu překvapení, že Maastricht má vinice. Dokonce jsou jedny z nejstarších v Nizozemsku. Rozhodně jsme nelitovali, protože všechno bylo výborné. 

V sobotu jsme nastoupili na palubu výletní lodi k hodinové plavbě po řece Máze až k belgickým hranicím (i když to „až“ není na místě, protože hranice jsou za rohem). Usadili jsme se natěšeně ve venkovní části paluby, aby nám z krás Maastrichtu nic neuniklo. Jenže nebylo léto. Chvíli po vyplutí jsme byli zmrzlí na kost, hlavu vyfoukanou ledovým větrem, F. zkřehlým prstem sotva mačkal spoušť fotoaparátu. V půlce plavby jsme se nenápadně připlížili ke kryté části paluby, kam jsme průběžně zabíhali rozmrznout. Ale stěžovat si nemůžeme, protože nám alespoň nepršelo - začalo, až když jsme vystoupili z lodi a pršelo pak s rostoucí intenzitou celý den. 

I když se nám město ukázalo v zatažené šedi a výklad jsme z chrchlajícího rozhlasu přes hluk motorů a jazykovou bariéru spíše neslyšeli, tak to byla krásná plavba. Viděli jsme vše z jiné perspektivy. Velký prostor byl věnován místní nekonečné cementárně (to bylo tedy trochu slabší). Viděli jsme také zámeček místního rodáka, houslisty Andrého Rieu. Při zmínce slavného jména se na palubě vzedmula (minimálně u dámského osazenstva) vlna vzrušení. 

Na oběd jsme se zašli zahřát na náměstí do FAB bistra, které - pravda - nebylo úplně typicky nizozemské, ale americké. Nicméně je třeba uznat, že alespoň hranolky do zdejšího schématu dobře zapadají - jsou tu stejně populární jako v sousední Belgii, odkud pocházejí (pokud se tedy přikloníme k jedné z mnoha teorií). Kladné body od nás dostaly vegetariánské miniburgery, batátové hranolky i domácí zázvorové „pivo“. Zážitkem je i možnost prozkoumat typicky úzký nizozemský domek se strmým schodištěm, výhled na náměstí De Markt s radnicí a nadprůměrně přátelská obsluha.

Vitraj v bazilice sv. Serváce

Odpoledne jsme věnovali procházce po dosud neobjevených pamětihodnostech (např. synagoga) a malebných uličkách. Trvající nepřízeň počasí nás však rychle zahnala pod střechu jedné z dominant města, baziliky sv. Serváce. Rozhodně si nevystačíte s půlhodinovou návštěvou. Rozsáhlý areál nabízí vstup do pokladnice s velkolepou sbírkou relikviářů, relikvií a látek, ve kterých se relikvie uchovávaly; dále nabízí přístup do podzemí k původním románským základům stavby, do zahrady, do krypt a samozřejmě do samotného hlavního kostela. Ačkoliv množství relikviářů pro nás bylo ke konci návštěvy pokladnice značně vyčerpávající, celkově je bazilika sv. Serváce velkým zážitkem, který by si návštěvník Maastrichtu neměl nechat ujít.  
   

Další den nepřinesl žádné zlepšení počasí, a tak jsme se vydali prozkoumat nejbližší okolí - moderní budovu (nejen) knihovny Centre Céramique ve čtvrti bývalé keramičky. Na šesti veřejných patrech (z osmi) se kromě městské knihovny nalézají muzejní sbírky, studovny, místnosti, kde si člověk může nerušeně zahrát na hudební nástroj. V přízemí se pravidelně konají výstavy, my jsme měli to štěstí shlédnout bohémskou fotografii Alaina Laboila. V prvním patře sídlí kavárna z řetězce Coffee Lovers s výhledem na moderní čtvrť Céramique, kterou jsme samozřejmě také vyzkoušeli. A ve čtvrtém patře jsme čirou náhodou objevili skvost v podobě rozsáhlého modelu města v podobě, v jaké bylo v polovině 18. století. A nejlepší na tom je, že vstup do budovy není zpoplatněn, a tak člověk může bez legitimace nasávat čtenářskou a studijní atmosféru.       

Ve víru karnevalu

Co znamená karneval v Nizozemsku? Jaké masky jsou v kurzu a co jsme si z toho odnesli na botách?  

Jedna z největších atrakcí Maastrichtu, která nás provázela celý náš dosavadní pobyt, protože akce s ní spojené se konaly snad každý víkend, vyvrcholila začátkem minulého týdne. Karneval se slaví pouze na jihu Nizozemska a je to především velká pařba. Ačkoliv samotný karneval se koná oficiálně od neděle do úterý, už předchozí víkend se nese v duchu oslav. Nizozemci totiž nemají v kalendáři mnoho příležitostí k oslavám (anebo příležitosti by byly, ale volno není), a tak si karneval užívají ve velkém. 

Vzhledem k tomu, že jsme se většiny karnevalu nemohli zúčastnit, vynaložili jsme značné úsilí, abychom stihli alespoň poslední den - úterý, kdy karneval končí půlnocí. Ovšem - jak už to tady bývá - téměř celý den propršelo. Naše chvíle přišla až kolem desáté hodiny večer, tedy těsně před koncem, a tak je docela možné, že to, co jsme viděli, není z celého karnevalu úplně reprezentativní. Spolubydlící K. v převleku španělského toreadora nám totiž vysvětlil, že se slaví kontinuálně od víkendu, a tak poslední den už někteří účastníci nejsou nejčerstvější (a nejvoňavější).  

Při procházce v běžném oblečení rozjásaným centrem města si člověk přijde jako exot. Všichni mají masky. Někteří důmyslné, většina však barevně bláznivé na nejvyšší úroveň. Silák v klasickém pruhovaném mundúru s činkou, postavy ověnčené plyšáky, lední medvědi (to byl zřejmě letošní hit), kyberpunkové masky, děti i dospělí - všichni tanečně pulzují v rytmu bubnujících kapel, které zacpávají téměř každou ulici.

Do bubnování se mísí pokleslá karnevalová dechovka i další novější (neméně pokleslé) žánry. Epicentrum hluku je pak na náměstí. Tam se člověk najednou ocitá na hudebním festivalu. Stánky s pivem, opilí lidé, tančící lidé, pod nohama válející se odpadky a všudypřítomné konfety, které déšť přeměnil v nechutnou bílou kaši. Člověk tak mohl ještě následující týden pozorovat, jak se kdo popral s pokarnevalovým čištěním bot. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že to vyčistit nešlo. Spolubydlící C. má dokonce dva páry bot ještě do dnešního dne vystavené na chodbě. Asi přemýšlí, jestli je nemá rovnou vyhodit. 

Ráno po skončení karnevalu šel F. ráno na univerzitu a potvrdil to, co jsme odhadovali - totiž že od půlnoci do rána bude centrum zase jako ze škatulky. Prostě Holandsko.  

       

O nových setkáních a závislosti na jazyku

Co jsou ti mezinárodní místní zač, co jsme si odnesli z Bruselu a jak se naučit zábavně nizozemsky. O tom ten příspěvek je.

Předminulý týden přinesl trochu té sociální interakce, které se mi zas tak často nedostává. V pátek totiž F. uspořádal neformální českopivní akci na katedře, kam přišlo několik jeho spolupracovníků, aby ochutnali českou Plzeň. Sešli jsme se v místnosti s kuchyňkou - napadlo mě, jak je fajn pracovat někde, kde je tak pěkně vybavené a moderně vypadající zázemí, zkrátka jako u lidí. 

Sešli se tam dva Češi, Australan a Belgičanka s Holanďankou. Zkrátka mezinárodní klasika. A tak jsme se dozvěděli, jaká je pivní situace ve všech zastoupených zemích a která australská a belgická piva nekupovat, protože jsou jenom pro turisty (Good bye, Delirium Tremens). Velkým překvapením pro naše hosty bylo, že typy piva pilsner a budweiser jsou odvozené od českých měst. 

Také jsme pohovořili o vzdálené Austrálii a jejích nástrahách. Australan B. trval na tom, že to s těmi smrtelně nebezpečnými hady, pavouky, žraloky, medúzami apod. není tak hrozné. Stačí dávat pozor, co se kde šustne. A pokud jste přece jen s něčím takovým konfrontováni, tak buď máte smůlu a umřete hned, anebo máte dokonce trochu času na to si sehnat protijed. Zkrátka žádná velká věda. 

Další setkání přinesl i následující víkend, během kterého jsme navštívili příbuzné v Bruselu. Brusel je od Maastrichtu asi hodinu a půl cesty, cestu nám však komplikovaly provazy deště (jako ostatně téměř vždy a všude). Krom toho jsme, stejně jako při minulé návštěvě, bloudili po komplikované struktuře bruselských silnic cestou tam i cestou zpátky. Vše však bylo nakonec vynahrazeno veselou návštěvou u P. a I., kterým tímto děkujeme za vřelé přijetí, výborný raclette (klidně s ho dáme příště zas) a obohacení o nové poznatky - třeba kterou deskovou hru si nekupovat, pokud s ní nechcete strávit celý týden :) 
Nakonec jsme vyžili příležitosti a zajeli do belgického supermarketu nakoupit to, co nám v Nizozemsku chybí, tedy sprchové gely Le Petit Marseillais, nějaké ty francouzské sýry, víno a belgické pivo (La Chouffe a Belle-Vue). Mimochodem pivovar Belle-Vue je zajímavý tím, že produkuje piva typu lambik, tedy spontánně kvašená piva.
Návštěva bruselského supermarketu nás nicméně trochu rozhodila - nikoliv sobotním návalem lidí, ale přítomností ozbrojenců se samopaly. Pocítili jsme tak na vlastní kůži důsledek pařížských útoků - v Belgii je stále bezpečnostní stupeň 3 (ze 4).

Ale zpět k veselejším věcem. Ačkoliv se to může zdát jako samozřejmost, teprve tady jsme si uvědomili, že nizozemština a vlámština, kterou se mluví na severu Belgie, jsou s menšími odchylkami jeden a ten samý jazyk. A to je potěšující zejména pro mě, že moje úsilí naučit se základy nizozemštiny má hned větší uplatnění. 
Pro ty, kteří by se chtěli učit nizozemsky, rozhodně doporučuji videokurzy Learn Dutch, kterými Vás provede entuziastický Bart de Pau. Rozhodně to není nuda, protože kromě jazyka se člověk dozví i zajímavé reálie. A doslova závislost způsobuje aplikace Duolingo (tímto děkujeme P., že nám ji doporučil), kde se kromě nizozemštiny můžete naučit i další jazyky velice atraktivní metodou. Nám to první dny skoro nedalo spát.   

Místní reálie je však nejlepší si ověřit na místě. Například nás zprvu udivilo, že má majitelka našeho pokoje v koupelně obří plakát s údaji, kdy má kdo narozeniny. Ve videokurzu jsem se později dozvěděla, že v Nizozemsku je zvykem umisťovat na toaletu takovýto kalendář. To by mě opravdu zajímalo, proč zrovna tam. Také mě zaujalo, že Nizozemci v Maastrichtu nenechávají obrovská okna ve svých domech ladem - v každém stojí vystavená nějaká dekorace, váza, umělecké dílo, (aktuálně) karnevalová dekorace nebo domácí zvíře. Zkrátka dávají na odiv to, co by možná pro Čechy byla pozvánka pro zloděje.

A co způsobí Čechovi v Maastrichtu dojemnou radost? Když se prochází po mostě přes řeku, lidé se zastavují a koukají na řeku. Zastaví se a kouká se také, jak pod ním pluje obrovská loď s českou vlajkou a nápisem Labe. To by byla taková dojemná tečka za tímto příspěvkem.