Výprava na holandskou Sněžku

Před časem jsme absolvovali schůzku na finančním úřadě v Heerlenu. Po rozpačitém výsledku jednání jsme se jali spravit si chuť návštěvou nedalekého města Vaals, která odstartovala celou řadu výletů po pamětihodnostech Nizozemska.

Tento výlet nebyl samoúčelný. Mířili jsme směr Německo, a tak jsme ho spojili s nákupem levnější kosmetiky a benzínu za hranicemi. (Pro zajímavost Nizozemsko má v současné době druhý nejdražší benzín v Evropě hned po Norsku.)   

Vaals

Hlavním cílem naší návštěvy se stalo studeným podzimem vylidněné město Vaals. Zajímavé na něm je, že leží přesně na hranicích s Německem. To si takhle jdete pěkným holandským městem, chvíli nedáváte pozor, špatně odbočíte. A najednou architektura ztrácí na půvabnosti, cyklostezka na barvě. Až podle cizojazyčně mluvících dětí na ulici si uvědomíte drsnou pravdu - jste v Německu.    

Pro cyklisty je německonizozemská hranice obzvláště citelná.

Těžce podzimní počasí mělo i své výhody - malebné uličky ve svahu (ano, opravdu nebyly na placce), lemované cihlovými domky, tu byly jen pro nás. Z pamětihodností jsme neopomněli navštívit místní kostel (zase jeden z nejstarších v Nizozemsku, jak je zvykem se chlubit snad v každém městě) a obrovskou cihlovou katedrálu.

Drielandenpunt

Ta největší místní atrakce nás však čekala na vrchu Vaalserberg. Nachází se zde totiž celý turistický areál, v létě jistě velice vytížený.    

V první chvíli vás neinformovaně naženou na parkoviště, kde záhy zjistíte, že spadla klec a ven se nedostanete, pokud nezaplatíte. Po vkročení do areálu člověk pochopí: bary, restaurace, rozhledna, dokonce labyrint z živého plotu... Zkrátka samá turistická lákadla obklopující dvě hlavní atrakce.  

Trojmezí

Na vrcholu Vaalserbergu totiž leží tzv. drielandenpunt, trojmezí Nizozemska, Německa a Belgie. A pak tento vrch je taková zdejší Sněžka - nachází se zde nejvyšší bod Nizozemska. Rovných 322,5 metrů nad mořem dostává Nizozemce do kolen. Kdo se tu nevyfotil, jako by nebyl. Kvůli „extrémnímu“ terénu je to také oblíbený cíl cyklistů (myšleno těch sportovních, protože cyklista je tu v podstatě každý). 

Americký hřbitov Margraten

Cestou domů jsme kousek od Maastrichtu objevili americký hřbitov s památníkem americkým vojákům z II. světové války, jediný v Nizozemsku. Na obrovské rozloze parku s americky opečovávaným trávníkem, kde se průběžně uklízí téměř každý list spadlý ze stromu, odpočívá přes osm tisíc amerických vojáků...

Akce: Het Parcours

Maastricht je na svou velikost velice kulturní město. Téměř každý víkend se tu koná nějaký festival. Proto se nám tady tak líbí...

Náhodnou návštěvou budovy vlády jsme zjistili, že onen víkend byl doslova nadupaný různě se překrývajícími kulturními akcemi (včetně oslav osvobození americkou armádou). A tak jsme se vrhli do jejich víru. 

V rámci jedenadvacátého ročníku festivalu Het Parcours mohl člověk během jednoho dne navštívit budovy, které nejsou veřejnosti běžně dostupné. Celým centrem se táhl zelený koberec, který vedl návštěvníky festivalu k jednotlivým stanovištím (a že jich bylo hodně). Zároveň na každém stanovišti probíhal bohatý kulturní program. 

Člověk tak mohl slyšet zpívající sbor ve dvoře luxusní restaurace (kam by nás vkročit opravdu nenapadlo), konzervatoristu hrajícího na kytaru v budově umělecké školy, prohlédnout si futuristické kanceláře Univerzity OSN... 

Kanceláře z perforovaného kovu v budově Univerzity OSN 

K tomu hrála hudba i na ulicích, ba dokonce i v přístavu 't Bassin, kde v jižanském rytmu válela cikánská kapela. Děti tančily hip hop před opuštěnou fabrikou. Konaly se i workshopy, kde člověka naučili tančit základy swingu nebo tisknout na 3D tiskárně. A samozřejmě nechybělo jídlo a pití, které se tu vydávalo z pojízdných retro občerstvení. 

Festival probíhal i v nově vznikající čtvrti Belvédère na místě opuštěného komplexu Sphinx, továrny na sanitární keramiku, kterou znalo celé Nizozemsko. Továrenské budovy postupně získávají nové (hipstersky atraktivní) využití a do budoucna se předpokládá, že budou sloužit studentům, výzkumu, umění a různým kulturním či urbanistickým projektům. 

Sphinx - bývalá továrna na sanitární keramiku

V rámci festivalu bylo možné navštívit kancelář pro revitalizaci této části města i některé již transformované objekty, např. industriální hudební klub vestavěný přímo v jedné z hal. 

Hudební klub ve fabrice

Nejpůsobivější ukázkou procesu revitalizace této veskrze průmyslové části města je kino Lumière zaměřující se na artové filmy. Přemístilo se z centra města do budovy původní továrenské elektrárny a kotelny. Návštěvníci festivalu tak měli možnost prohlédnout si kinosály, kavárnu i zázemí ještě v průběhu dokončovacích prací. 

Kavárna kina Lumière v bývalé továrenské elektrárně

Tajemný hrad na Máze

Při jedné zářijové procházce parkem podél Mázy upoutala naši pozornost žlutá vlaječka před sídlem vlády, na které stálo Open Monumentendag. Neváhali jsme a hned se připojili na komentovanou prohlídku ke skupině holandských návštěvníků v pokročilém věku. 

Architektonicky nevšední budova tzv. provinciehuis stojí částečně na ostrově a částečně nad samotnou Mázou. Nachází se zde vláda provincie Limburg, která zahrnuje zastupitele, radu a královského komisaře, kterému se říká guvernér. 

„Gouvernement“ (Vláda) provincie Limburg

Tady na člověka dýchne monarchie: mramorový sál s klavírem, obrovská zdobná brána sloužící výhradně ke vstupu krále Willema-Alexandera, výjevy z historie provincie, malované portréty bývalých guvernérů i rodinných příslušníků královské rodiny jako ze starých dob a před nimi podlaha pokrytá kožešinami (a opravdu se po nich chodilo, v botách). 

Budova vlády se však pyšní i moderní historií. 7. února  1992 zde byla podepsána Maastrichtská smlouva, a tak jsme měli možnost vidět sál, kde se jednalo, a (dokonce!) stůl, na kterém byla smlouva podepsána.

Nahlédli jsme i do kanceláře guvernéra, který nenechal nic náhodě. Na zdi se příznačně vyjímala kresba zobrazující opilé účastníky zde tak megalomansky slaveného karnevalu, na stole (na čestném místě) zase DVD s koncertem Andrého Rieu. 

Průvodkyně dlouze a vzrušeně hovořila o podpisování Maastrichtské smlouvy i o tom, jak probíhá běžné zasedání vlády. Zvláštní pohnutí pak projevovala u uměleckých děl zobrazujících královskou rodinu. 

Bohužel drtivou většinu času mluvila holandsky, a tak se pro nás stal dlouhý výklad ke konci téměř nesnesitelným. Při životě nás udržela jen představa občerstvení zdarma na konci prohlídky. Češi i Holanďané se zřejmě nechají nalákat stejným způsobem. 

Bez internetu i parkování

Osm měsíců je opravdu málo na to, aby člověk zařídil všechny vymoženosti, které běžně potřebuje. Od prvního dne našeho pobytu jsme toužili získat dvě základní věci: internet a parkování. Ani jedno doteď pořádně nemáme... a asi mít ani nebudeme.

Náš domácí u nabídky ubytování prvotně inzeroval, že v domě je internet. Zřejmě měl na mysli, že internet v Holandsku je a teoreticky je možné si ho pořídit, nějak. Ukázalo se totiž, že tu není ani přípojka. 

Domácí je naštěstí velkorysý člověk, a tak nám nabídl k dočasnému užití wifi z hlavní budovy. Pro mě to nepředstavovalo problém, ale F., zhýčkaný pražskými internetovými podmínkami, trpěl nalepený na okno, snaže se zachytit alespoň čárku signálu.   

Po prvotní registraci na úřadě a založení účtu vypálil F. do obchodu, kde ty internety prodávají, aby zvrátil nepříznivou situaci. Ukázalo se, že pořídit si internet na osm měsíců není jen tak. Internet je totiž minimálně na rok (respektive ta první možnost existuje, ale je cenově výrazně nevýhodná).

A nejlepší vtip je, že pokud si tady internet objednáte, první měsíc vám ho neposkytnou. Tady v Nizozemsku, stejně jako v Čechách, má člověk 14denní lhůtu na to zakoupenou službu libovolně vypovědět, bez sankcí. A jelikož se k internetu dává router a lidé vypovídali službu a router nevraceli (holt Holanďané jsou spořiví), přistoupili poskytovatelé internetu k opatření. Totiž po zakoupení služby pro jistotu nedostanete internet žádný. Začnou vám ho zařizovat až po dvou týdnech, kdy lhůta uběhne, a dávají si na to další dva týdny.  

Než jsme se však v tomto chaosu zorientovali, přišel domácí s tím, že pořídit další internet na tuto adresu podle poskytovatele stejně nejde.

Naštěstí domácí je také muž činu. Několik dní odbíhal od obrazů a návštěvníků galerie dělat díru do zdi na kabel. Když mu šla práce od ruky, triumfálně oznamoval: „Já jsem prostě geniální.“ A když ne: „To jsem ale blbec“. Kabel pak slavnostně s F. natáhli z hlavní budovy do našeho kunstdomku. 

A tak od té doby máme silnější signál, ale v zásadě internet funguje asi jako v zapadlé africké vesnici. Z nějakého důvodu má domácí internet přes zastaralou pevnou linku, a tak nám připojení vypadává, kdykoliv telefonuje či kóduje alarm v galerii. 

V poslední době už více nefunguje, než funguje. A tak při sledování filmu na nejnižší rozlišení máme při častých výpadcích spoustu času k diskuzi nad zápletkou. 

***

Podobné fiasko nastalo i s parkováním. Najít místo, kde ubytovat auto, aby to bylo blízko, aby vám ho neznehodnotilo ptactvo a aby vám ho někdo nezapálil, to je kumšt.

V širším centru Maastrichtu se za stání platí, všude a ne málo (např. 1 € za 17 minut, 35 € za den v podzemním parkovišti v centru). V některých případech se dokonce platí i u supermarketů, přestože tam jedete nakoupit (a ne, nevrátí vám to po nákupu).

Od začátku jsme si mysleli na parkovací kartu pro rezidenty, což je druhá nejekonomičtější varianta parkování (22 €  za měsíc za parkování v centru + 17 € poplatek za vyřízení online žádosti). Jelikož jsou Holanďané velice opatrní, často umisťují auta na placená místa v garážích, klidně i za 150 € na měsíc jako náš domácí. Získání naší parkovací karty nakonec zabrzdila související administrativa. O kartu, jako o spoustu dalších věcí souvisejících s lokální samosprávou, se zde žádá online. To je jistě výhoda, pokud člověk nemá českou poznávací značku, se kterou systém nepočítá. 

A tak stále využíváme tu nejekonomičtější variantu vůbec - parkujeme v místě, kde už není placená zóna. F. má tak možnost udělat něco pro své zdraví - projít se krásnou půlhodinku při každé cestě do práce a další při návratu z ní. 

Také jsme se poučili a neparkujeme auto pod stromy, ačkoliv to vypadá idylicky. Tu chybu jsme udělali jen jednou - auto zůstalo napospas hrdličkám velikosti vykrmených bažantů. Když jsme s ním po týdnu vyrazili na výlet, vypadali jsme jako vesničani, kteří auto po roce vyvezli z kurníku. 

V každém případě jsme alespoň na dobré straně města. Oproti té druhé straně, kde jsme bydleli na začátku roku, se tu totiž nezapalují tak často auta.

André Rieu zahrál na domácí půdě

Při nedávné procházce okolo hory Sint-Pietersberg jsme si vzpomněli na projížďku lodí po Máze ze začátku letošního roku. Průjezd pod kopcem tehdy na palubě vyvolal nemalé rozrušení, když se z amplionu ozvalo, že jeden ze zámků vlastní světoznámý André Rieu. 

Dělali jsme si proto srandu: Který ze zámků asi tak patří Andrému? Měl by si trochu opravit ten plot... Jezdí po městě v nablýskaném teréňáku, anebo ve staré ojetině, aby ho nikdo nepoznal? Která jachta je jeho? 

Včera jsme vyrazili na večerní procházku a hned za barákem přenosové vozy, ochranka, záchranáři a zvýšená hustota nastrojeného davu. Pronikli jsme tedy kousek dál na náměstí Onze Lieve Vrouw a nemohli věřit vlastním očím. Byl tam ON. Maastrichtská celebrita číslo jedna. Idol fanynek (zejména ve věkové kategorii 50+). Král valčíků, který v červenci každoročně pořádá sérii megalomanských koncertů na hlavním náměstí a zvyšuje tak cenu místních hotelů na dvojnásobek.

Měli jsme zkrátka kliku. Úplnou náhodou jsme se přichomýtli k menšímu koncertu Andrého Rieu. Byl to tak trochu kýč s prvky estrády, ale zážitek k nezaplacení. Spolu s orchestrem zahrál známé operní árie, sem tam do toho namíchal nějakou tu holandskou odrhovačku, tzv. schlager. Lidé zpívali a při známých šlágrech dokonce mávali rukama nad hlavou, přihlížející ze sousedících budov se vykláněli z oken, divže nevypadli. 

A aby těch dojmů nebylo málo, po koncertu se vedle nás udělala ulička, kudy procházeli účinkující včetně samotného mistra. 

Člověk takhle jednou vyjde před barák a potká největší maastrichtskou celebritu... 

André Rieu je zkrátka fenomén a obyvatelé Maastrichtu jsou na svého rodáka nesmírně hrdí. Na jeho typickou kštici a pózu s rozpřaženými pažemi narazíte všude. V turistické kanceláři se na vás pomalu ze všech publikací dívá André Rieu. DVD s jeho koncertem nechybělo ani na pracovním stole guvernéra provincie, do jehož kanceláře jsme se podívali při jedné prohlídce.    

Budeme tedy moci z Maastrichtu odjet z klidným srdcem, že jsme viděli opravdu vše.

Podívejte se na záznam z koncertu.