Jak jsme jeli k moři

První dva týdny našeho pobytu v Maastrichtu to vypadalo, že tu léto není, nebylo a ani nikdy nebude. Za oknem se spouštěly provazy deště a v domě se po ránu člověk cítil jako na podzim na chatě před tím, než se rozdělá v kamnech (k čemuž ovšem nedošlo, poněvadž všechny krby jsou zaslepené). Na otázku, jestli tohle je to typické holandské počasí mi domácí odpověděl, že mám počkat na podzim, to teprv bude něco. 

Když nadcházel víkend, kdy nemělo pršet, začali jsme zvažovat využití našeho kempovacího vybavení, které jsme si přivezli na úkor teplého oblečení. Zpočátku jsme neměli odvahu, a tak jsme si zajeli jen na výlet do belgického (valonského) Lutychu. Při vjezdu do města nás přivítal rozsáhlý multikulturní bleší trh, kde se to hemžilo podivnými existencemi. Hned vzápětí jsme byli konfrontováni s odpudivě panelákovitou architekturou města. Bylo nám jasné, že Lutych má do Maastrichtu hodně daleko co do čistoty a úhlednosti veřejného prostoru. 

Pro ilustraci: Lutych

Hned na začátku jsme se zasekli na problému s parkováním. Nebylo jasné, jestli se platí, či neplatí. Zmátlo nás hlavně to, že pouze menší polovina zaparkovaných aut má parkovací lístek nebo kartu, ačkoliv by všude v centru měly být placené zóny. Nakonec jsme se s otázkou obrátili na domorodce, kterého jsme tím zřejmě zaskočili. Řekl nám, že normálně tohle neřeší a parkuje bez lístku. Pak ale dodal, že kousek odtud viděl policisty, a tak by bylo lepší ho mít. Koupil lístek v nejmenší možné hodnotě a dal nám ho, ať prý aspoň něco máme. Jeli jsme dál, protože tohle řešení nás příliš neuspokojilo. 

V Lutychu na nás nejvíce zapůsobil oběd ve vegetariánském bistru Terre Mère, kde jsme měli snad chuťově nejpestřejší veganské jídlo vůbec. Pak také katedrála a vaflárna na náměstí, kde jsme si dali pravou lutyšsou vafli. Jinak jsme byli z města spíše zkroušení. Zvláště znepokojivá byla přítomnost velkého množství sociálně vypadajících lidí.        

Neuspokojivý výlet jsme se přeci jen rozhodli přebít víkendem u moře. Vydali jsme se do Zeelandu, tedy země u moře. Úkol zněl jasně: přijet, najít kemp u moře, rozbít tábor a jít se vykoupat. Realita vypadala: přijeli jsme do vyhlédnutého kempu u moře a měli plno. Zamířili jsme tedy víc do vnitrozemí, měli plno. Argument, že máme jen malý stan a auto, neuspěl. Přejíždění mezi kempy se odehrávalo na prašných úzkých cestách mezi poli, kudy chodili lidi na pláž i jezdily karavany. Změnili jsme taktiku a začali kempy obvolávat. V jednom bylo volné místo. Po příjezdu do nechutně megalomanského kempu s atrakcemi se paní dlouze dívala do počítače, až nakonec řekla, že žádné místo není, a tvářila se u toho dost nedůvěryhodně. Mezitím se po všech cestách stále valily karavany... Vyčerpaní jsme zakotvili v úhledném mini kempu mezi obilným polem a ohradou s koňmi. Správce byl vlasatý týpek, který to moc neřešil. Když jsem se ho ptala na cenu, nemohl si vzpomenout a pak řekl, že nám to dá stejně za míň. Skvělá volba.

Bylo krásně. Jen foukal vítr, který nás trochu odrazoval od splnění hlavního úkolu - vykoupat se v Severním moři. Mnoho lidí, pravda, se nekoupalo, ale na to jsme zvyklí. Nakonec to byl výborný zážitek - čistá voda, vlny... Prohlédli jsme si také blízkou vesničku plnou německých turistů (to má i své výhody: kde jsou Němci, tam se dá  také platit mezinárodní kartou). Večer jsme popíjeli víno (jako jediní před stanem, a ne před karavanem) a hráli stolní fotbálek ve stodole.

Druhý den nás počasí také nezklamalo. Hned z rána jsme se zajeli vykoupat k moři (vítr, opět se nikdo nekoupal a opět to stálo za to). Cestou domů jsme se stavili v hlavním městě Zeelandu, Middelburgu. F. naprosto rezignoval na možnosti parkování zdarma, a tak jsme rovnou zaparkovali na placeném P+R parkovišti. Až později nám došlo, proč bylo tak prázdné: byla neděle, a tak se mohlo parkovat klidně na náměstí... O městu se dá říct, že bylo holandsky ultramalebné: kanály, lodě, zvedací mosty, cihlové domky, parádní radnice, klášterní komplex... Tak to máme rádi. 

Slunce připalovalo. A tak jsme ještě do třetice zamířili na pobřeží vykoupat se ve studeném moři - tentokrát u městské pláže, s medúzami jako bonus a s výhledem na obrovské nákladní lodě plující do Antverp.

Middelburg

Akce pračka

Handlování nás naučilo dobrému odhadu velikosti, stáří a cen použitých spotřebičů. Po měsíci shánění lednice a zejména pračky už nemůžeme vidět žádný z těchto spotřebičů, aniž bychom přemýšleli nad jeho parametry.

Na Facebookové skupině není o pračky nouze. Ovšem po zmapování prostoru vyhrazeného pračce v naší minikuchyni (těsně naproti sporáku, mezi linkou a topením) se nás jaly pochybnosti, že takovou atypicky úzkou (asi tak 45 cm širokou) pračku vůbec seženeme.

S řešením pro nás přišel domácí. Náš spolubydlící z hlavní budovy má pračku ve sklepě a můžeme si tam za drobný poplatek (18 € za měsíc) prát. Tohle řešení bylo jen o trochu výhodnější, než chodit si prát do veřejné prádelny, kde jedno praní stojí 5 €. I tak jsme na to přistoupili a podnikli výpravu do útrob sklepa k ušmudlané pračce a zažívali ten klasický scénář, jak nechcete, aby vám prádlo při vyndavání z pračky spadlo na špinavou zem, a přesto se to děje. Ale když i po druhém přepraní prádlo nelibě páchlo, rozhodli jsme se, že v tom pokračovat nebudeme.   

S odvážným tvrzením, které všechno změnilo, přišel domácí: do otvoru na pračku se vejde „klasická“, 60 cm široká pračka. Podezírala jsem ho, že si vymýšlí. Několikrát jsem to měřila a od topení k lince to bylo při nejvyšším úsilí 59 cm. Domácí na tom však trval, že prý nám to garantuje. 

A tak jsme to riskli a domluvili si pračku a stěhovací službu. V úterý nadešel den D, tedy P, který jsme strávili v nervozitě a očekávání.  

Dorazili jsme k řadovému domku a setkali jsme se tam s milou rodinou ze Seattlu. Pán hned že nás vezme nahoru. Nebylo nám jasné, proč zrovna nahoru, a zrakem jsme pátrali po pračce. K našemu nemilému překvapení se pračka nacházela v tom nejzašitějším kumbále v druhém patře, kam se šlo typicky strmým a uzoučkým schodištěm, po kterém se navíc proháněli tři trpaslíci (děti). 

Mezitím dorazil náš šofér, který si nechává říkat Didi a který (překvapení) je Čech. Ukázalo se, že na této adrese není poprvé, a tak proběhlo sympatické přivítání s rodinou, která se komplet stěhovala zpět do Ameriky, a tak rozprodávala veškeré vybavení domu. Stěhování z druhého patra po krkolomných schodech byla nezáviděníhodná akce, které se kromě F. a šoféra účastnil i pán od rodiny a po které ze všech zúčastněných tekl pot v hektolitrech.

Všechno se odehrávalo v jakémsi stěhovacím chaosu a za neustálého přeskupování lidí a dětí. Na závěr nám supermilá paní řekla, ať jí dáme za pračku méně, než jsme se původně dohodli, že má moc ráda Prahu a k tomu nám vrazila koš na prádlo i s pracími prostředky jako bonus. Za šoférem, se kterým se měli vidět ještě později, volala, jestli si s nimi dá pizzu...      

S šoférem Didim jsme se svezli k nám domů a v mezičase si krátce pohovořili o životě v Nizozemsku a zjistili, že v Maastrichtu není o Čechy nouze. Didi se ukázal jako výborný týpek. Nenechal se zaskočit ani tím, že to vypadalo, že se pračka na určené místo prostě nemůže vejít. 

Pasovala! Domácí měl pravdu... No tak člověk by si řekl, že na pračku musí mít v první řadě prostor podle toho, jak je široká. Pak taky pračka vibruje, a tak je lepší mít nějakou rezervu okolo. A taky se topení nemá zastavovat spotřebiči...  Ale to jsme na to šli úplně špatně. Domácí to měl přesně vyměřené na 60 cm i s tím, že se sousedící topení trochu skřípne. Tady se s místem neplýtvá. 

Po instalaci pračky to chvíli vypadalo, že už máme vyhráno. Narazili jsme však na další specialitu místního kraje. Při spuštění vody z kohoutu tekla voda i jinam než do pračky. Po bližším ohledání jsme zjistili, že kohout má otvory dva. Dlouze jsme si lámali hlavu tím, co to je a proč to tam je. A co je to vůbec za logiku mít na kohoutu dva otvory, aby z toho druhého neustále crčela voda.

Druhý den jsme hned běželi za domácím, jestli pro nás bude mít vysvětlení. Neměl. Prý všechny kohouty k pračce to mají, ale nikdo neví proč. A normálně z toho voda necrčí. Domácí nelenil, zavřel galerii a běžel nám pro nový kohout (rovněž s dírou), který pak s F. dlouze instalovali („Proč si proboha vezete do Holandska teflonovou pásku?“). 

Akce skončila úspěchem. A tak tentokrát nelenil F. a běžel do pekárny ve starém mlýně a koupil ultraluxusní koláč s jahodami a rebarborou, který jsme domácímu společně s kávou naservírovali.

A od té doby už jen pereme. 

Handl s nábytkem

Náš výlet se ukazuje jako finančně náročné dobrodružství, a tak jsme neměli v plánu si draze pořizovat vybavení domu. Vybrali jsme si tedy cestu studentského shánění vybavení „za babku“. A tak se z nás v průběhu srpna stali téměř profesionální handlíři s nábytkem. 

Na Facebooku se nachází skupiny, kde se prodává všechno možné - od vybavení bytu přes oblečení a kosmetiku po domácí mazlíčky. Jsou to, stejně jako skupiny s nabídkou ubytování, dravé vody: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Zároveň zde operují „černí petrové“ v podobě překupníků, kteří jsou rychlí, nebojí se smlouvat a jdou hlavně po spotřebičích: levně nakoupí a draze prodají. 

Hned ze začátku jsme nejvíc bažili po posteli, lednici a pračce. Z toho postel se nám překvapivě podařilo sehnat hned první týden (za 35 € i s matrací). Holčina nám rozloženou postel dokonce přivezla a na nás bylo ji složit dohromady. Trochu nám zatrnulo, když jsme zjistili, že chybí jeden (ale dost zásadní) šroub. Po chvíli panikaření jsme naštěstí zjistili, že se ukrýval ve špatném otvoru v konstrukci. A tak jsme večer mohli odstavit nafukovací postel, kterou jsme si pro tyto účely koupili a vezli až z Čech, a v klidu se vyspat (a né jako na moři). 

Celé tohle nakupování je ošemetná záležitost: platí se na ruku, záruční list člověk nedostane... a v případě spotřebičů je to velký risk. Vše stojí na důvěře a odhadu. Zkrátka handl.

Studenti milují Ikeu, zvláště její levnější kousky. Proto není překvapením, že každá druhá prodávaná položka pochází z tohoto čínsko-severského obchodu. Získala jsem detailní přehled o tom, jaké stoly, židle, komody apod. studenti kupují a za kolik je pak prodávají. Je vidět, že nejsou tak kovaní v googlení (anebo zkušení v tom, co kolik stojí), a tak často nakupují a prodávají nábytek i dráž, než původně stál. Děvče z Ruska například nabízelo obyčejný plastový příborník z Ikey za 4 €, nedalo mi to a poslala jsem jí odkaz na původní cenu nového (asi 70 centů). Byla překvapená, protože ho prý koupila od kamarádky za mnohem víc. Nakonec to skončilo tak, že mi příborník dala zadarmo a já jí za to přinesla jednu importovanou plzeň v plechovce. A obě strany došly spokojenosti. 

Nachytat jsme se málem nechali jen jednou. Studentka z Polska nabízela stůl, dohodli jsme se, přijeli pro něj autem. Na chodbě (v pološeru) jsme si vyměnili stůl a peníze (15 €!) a najednou stáli na ulici a v ruce měli ultrahnusný stůl s oloupaným povrchem. Podívali jsme se s F. na sebe a šli ho hned vrátit. Takový omyl si správný handlíř nesmí dovolit. 

A ještě, že jsme tak udělali. Pár dní nato jsme si šli vyzvednout plechový stolek k dalším studentkám a rovnou nám k němu (za 5 €) přidali i ucházející pracovní stůl pro F. Nadšeni z dobrého obchodu jsme nepochybovali, že to odneseme na jeden zátah. A pak jsme se úporně táhli davy turistů přes hlavní náměstí s dvěma těžkými stoly, ruce vytahané až na zem.

Oproti tomu značně jednodušší byl tento týden pěší transport moc pěkného křesla přes půl Maastrichtu. Je to pohodlnější už v tom, že si na něj člověk může v případě únavy sednout. F. ho na doporučení původní majitelky nesl posazené na hlavě. Naštěstí zrovna probíhá uvítací týden pro studenty univerzity, takže o kuriozity a společenské přešlapy ve městě není nouze. Také se nám daří podobné přesuny uskutečňovat, když je galerie zavřená. Domácí tak nemusí sledovat, jak mu přes exkluzivní podnik chodí šupáci s kusy nábytku. 

Ale možná by měl pochopení. Domácí je totiž prima chlap. Nabídl se nám, že nám odveze lednici ze čtvrti Nazareth. Vtipkoval, že to už nestihneme, že do Nazarethu jsou to tisíce kilometrů (pozn. jeho humor někdy dosahuje takové suchosti, že si nejsem jistá, zda to nemyslí vážně). Cestou, ale už vážně poznamenal, že to není dobrá část města, že jsou tam dokonce potetovaný lidi. Inu, na lednici se to nejspíš nepodepsalo. Funguje skvěle a my už nemusíme chodit pro jídlo mezi pavouky do sklepa.

Jak se bydlí v kunstdomku

K bydlení v kunstdomku jsme přišli úplnou náhodou - díky rychlé reakci na inzerát a dobrému „motivačnímu dopisu“. Získali jsme tak šupácko-romantické ubytování, o kterém se nám nesnilo.

Domácí byl překvapen naší rychlou reakcí, nevěda, jaký dravý duch panuje na trhu s byty pro cizince. Představili jsme se mu jako návštěvníci galerií moderního umění a milovníci umění vůbec. F. k tomu na důkaz připojil fotky z filmového festivalu ve Varech. Domácího to zřejmě zaujalo, ač měl i další zájemce a dům prý normálně na dálku nepronajímá. Dokonce neváhal vynaložit prostředky a půl hodiny F. po telefonu vysvětloval speciální situaci ubytování, které se nachází ve dvoře „exkluzivní galerie“.

Situace je to každopádně nestandardní. Aby se člověk dostal do našeho domu, musí zdolat čtvery dveře: dvoje při vstupu do hlavní budovy, další při výstupu z ní a poslední k nám domů. Domácí nám několikrát kladl na srdce, abychom zamykali za každých okolností, protože v chodbě i na dvoře, kterými procházíme, se nacházejí umělecká díla. Proto nejlepší moment nastává, když je potřeba něco stěhovat a člověk musí postupně odemykat a zamykat všechny dveře. 

Ostatně se stěhováním je to v Nizozemsku zábavné samo o sobě. Při našem posledním pobytu jsem se bavila při četbě příručky pro expaty, jak se nedoporučuje vozit si do nového nizozemského domova příliš velké věci, protože by nemusely projít schodištěm. To jsme si ověřili v praxi, když jsme postelovou matrací (nijak nadměrných rozměrů) ucpali průchod do prvního patra a při řešení problému balancovali na strmých schodech. 

Ale i přes drobné nedostatky je bydlení zde luxus. Luxus v Nizozemsku se totiž udává zejména životním prostorem. Jinak tu bydlíme jako na chalupě. Celý dům je prošpikován obřími trámy, které už něco zažily. Přízemí je dlážděné s mírně improvizovanou rustikální kuchyní, kde to jako na chalupě dokonce i voní. Pod přízemím se nachází sklep jak se patří (na víno). V první patře je prostorná světlá místnost, kde je naše hlavní působiště. A nad prvním patrem je ještě půda, kde máme šatník (do kterého se nám takovou štreku nechce nikdy chodit) a kde budou přespávat návštěvy (pokud se nebudou bát). 

Toto rozložení obydlí je pro Nizozemsko typické. Když tu někdo bydlí v domě, neznamená to většinou, že vlastní vilu, ale že bydlí na rozloze bytu, který je akorát poskládán vertikálně. A možná je to i důvod toho, proč jsou Nizozemci štíhlí, ačkoliv se cpou vaflemi, hranolky a chlebem s hagelslagem či burákovým máslem... Kromě jízdy na kole zpevňují figuru chozením do schodů. 

A protože bydlíme v kunstdomku, nechal nám tu domácí sedm obrovských obrazů, bez nichž by tu bylo o dost prázdněji. Obzvláště na mě zapůsobil obraz přes celou stěnu jídelny, vyvedený v brutálních barvách, na kterém jedna postava drží po krkem druhou. To ještě budu muset vstřebat... 

Je také trochu nezvyk, že nám hned před okny jídelny chodí návštěvníci galerie a zvědavě nakukují dovnitř a že kdykoliv odemykáme hlavní dveře z ulice, prohlížejí si nás zaujatě turisté. Ale když je galerie zavřená, máme celý dvůr pro sebe a můžeme tu třeba popíjet víno se sochami. A to také děláme.

Stěhování v malém (autě)

Už od malička se mi všichni smáli, že na dovolených „žiju v tašce“. Konečně se to vyplatilo. Před odjezdem na nás totiž čekal nelehký úkol sbalit dva lidi na osm měsíců do jednoho auta.

Při balení věcí z našeho pražského bytu bylo třeba uplatnit „triple think“, tedy myšlení trojmo:

• Co potřebujeme vystěhovat z pražského bytu?
• Co potřebujeme odvézt do Maastrichtu?
• Co potřebujeme mít u rodičů k budoucímu odvezení do Maastrichtu?

V první ostré fázi pak bylo třeba vyklidit definitivně pražský byt, stokrát běžet do pátého patra a zpátky s kvantem věcí, neustále vyhlížet z okna, zda někoho věcmi (a spotřebiči) nacpané auto nepřiláká jako laciný způsob přivýdělku (tep nám zvýšil člověk dlouze stojící před naším autem, co podezřele mával rukama). Nakonec nám to trvalo déle, než jsme předpokládali - od odpoledne do půlnoci. Ke konci jsme na bezpečnost rezignovali a nechali v autě i směněná eura, přestože okolo začali chodit typy daleko podezřelejší.

Druhá fáze zahrnovala vybalení věcí z auta a rozvoz k rodičům a teprve pak selekci a kompilaci k odcestování do Nizozemska. Po zkušenosti z předchozí noci jsme si uvědomili kapacity auta. Dokonce i věčný optimista F. upustil od představy, jak si v malém autě veze matraci z futonu, masivní psací stůl a kávovar. Na poslední chvíli z kufrů vyletělo i všechno přebytečné oblečení, tedy veškeré oblečení kromě letního (což se později ukázalo jako chyba). Zato jsme si ale neodpustili trochu toho dobrodružství a upřednostnili spacáky, karimatky a stan, až se pojedeme podívat k MÓŘI. 

V sobotu ráno F. poskládal tetris v kufru auta a vyrazili jsme po známé trase do Maastrichtu. Zařadili jsme se tak mezi výletníky na silnicích (bývají to shodou okolností Holanďané), kterým pro náklad není vidět přes zadní okno auta.  

V první řadě nás potěšilo, že naše ubytování vůbec existuje (velebení kunstdomku bude k přečtení v následujícím příspěvku). K tomu se náš nový domácí - prototyp plavovlasého Holanďana ve středních letech - ukázal jako správný chlap. Hned nám pomohl nosit zavazadla, nabídl nám svoje parkovací místo na prvních pár dnů, svou lednici i internet. Nad džusem nás poučil o životě v téhle „lepší části centra“ a my podepsali smlouvu v holandštině (snad byla o pronájmu). Zároveň jsme nemohli nedostát české pověsti a nepodarovat domácího alkoholickým nápojem, moravským vínem, z čehož mě ohromnou radost a ještě v noci nám poslal zprávu, že něco takového se mu za dlouhých dvacet let pronajímání nestalo...

Na závěr dne jsme zaběhli do Alberta pro místní pivo a večeři a slavnostně vychutnávali slunečný večer mezi sochami na dvoře. 

Jak získat legalizovaný rodný list

K dlouhodobému pobytu člověk někdy potřebuje, aby jeho osobní doklady prošly procesem legalizace. Nemá smysl se ptát „proboha, proč“, ale „jak na to“. Pro ty, kterým by chyběly informace jako mně, jsem se rozhodla svou zkušenost sepsat.

Prekoncept, že vyhrabete ze skříně rodný list a necháte si ho někde potvrdit je naivní. Alfou a omegou jsou jistě informace na webu ministerstva zahraničních věcí. Ovšem může se stát, že návodu neporozumíte jako já (nebo si jeho obsah nebudete chtít připustit). Budete chtít zavolat na odbor legalizace, který jako jediný má tento úkon na starosti. Ovšem na stránkách se dočtete o vytíženosti úřednic, a tak podle instrukcí nevolat o úředních hodinách raději napíšete strukturovaný dotaz emailem. Na ten se Vám dostane odpovědi v podobě zkopírovaného obsahu výše uvedené webové stránky. A tak je výhodnější se raději na nic neptat.

Jak na legalizaci rodného listu:

Pozn.: Myšlena je zde jednodušší legalizace prostřednictvím tzv. apostily, která se vztahuje na státy, které mezi sebou mají úmluvu.

1. Vezmete si občanku a podíváte se, kde jste se narodili.

2. Dojdete si na matriku ve Vašem rodném městě. Pokud tom máte daleko, uděláte si alespoň nostalgický výlet po republice.

3. Na matrice ukážete občanku, zaplatíte 100 Kč a zažádáte o vydání rodného listu. (Z nějakého důvodu musí být rodný list nově vydaný.)

4. Jakmile máte rodný list v ruce, vydáte se na nadřízený úřad, např. krajský úřad, pod který Vaše matrika spadá. („rodný list musí být ověřen úřadem s rozšířenou působností nebo krajským úřadem“) Při troše štěstí to máte ve stejném městě. Pokud ne, uděláte si opět výlet po republice.

5. Na krajském úřadu (opět na matrice) stačí zažádat o vyšší ověření rodného listu pro účely vycestování. Úředník na rodný list připojí ověření, zadarmo. Výhodou je, že můžete vzít rodné listy koho chcete, ověří Vám všechno bez plné moci.

6. Důležité je neusnout na vavřínech a před samotnou legalizací zajít na poštu a koupit stokorunový kolek (ano, i to se tam dá koupit - přepážka s doplňkovým prodejem).

7. Následuje cílová rovinka. Mimopražští si tentokrát udělají výlet na Hrad, před kterým sídlí odbor legalizace. Tam předáte stokorunový kolek a získáte na počkání tzv. apostilu. Tradá. Opět platí, že Vám zlegalizují rodné listy kohokoliv bez plné moci.  

Pozn.: Je výhodné se zeptat i na jednodušší postup - třeba zaslání rodného listu poštou, ověření poštou apod. Sami Vám to nejspíš nenabídnou, ale za zeptání člověk nic nedá a možná si ušetříte cestu.

Dál nezbývá než si nechat celý dokument i s ověřením úředně přeložit do požadovaného jazyka. 

A je to.

Kříž s ubytováním (podruhé)

Ačkoliv F. na univerzitě nabízeli, že může v Maastrichtu pracovat od května, řekli jsme si že dřív než od srpna to nezvládneme. Už kvůli ubytování, tentokrát jsme chtěli mít na jeho hledání dostatek času. Abychom bydleli jako lidi. 

V Maastrichtu probíhá dvakrát do roka stěhování národů. Vždycky, když začíná/končí semestr. Vyzbrojeni tímto poznatkem jsme vyčkávali, až se studentíci dají do pohybu. Ta chvíle nastala na začátku června. Historie mého prohlížeče svědčí o tom, že jsme se dva měsíce před odjezdem začali intenzivně věnovat hledání bydlení. Systematicky jsem projížděli weby s nabídkami, zejména pak skupinu na Facebooku, kde to vyloženě jelo. Hodiny a hodiny strávené prohlížením, odepisováním na nabídky, chvílemi naděje i zoufalství.

Vyzbrojeni zároveň i zkušenostmi z minula jsme naivně chtěli najít levné ubytování, klidně i ve sdíleném bytě. Ovšem čekaly na nás ty stejné problémy jako posledně: 

• ubytování výhradně pro holky 
• výhradně pro německé holky 
• výhradně pro holandské holky 
• běžná rozloha okolo 20 m2 (... Nejvíce mi v paměti utkvěl dívčí pokojíček s patrovou postelí, ve kterém bylo tak málo místa, že jeho majitelka chodila k posteli malou cestičkou mezi psacím stolem, stojanem na boty, stojanem na oblečení a klecí s nějakým hlodavcem.) 
• a výhradně pro jednotlivce

Poslední bod nás přinutil vzdát se představy levného studentského ubytování. Existují zde totiž jakési předpisy, které způsobují, že každé ubytování má danou kapacitu lidí. A studentské pokoje jsou zkrátka jen pro jednoho. 

Přešli jsme tedy plynule na ubytování pro dva. Studia. Větší a dražší. 

A další problémy:

• ubytování pouze pro jednotlivce (ačkoliv ceny se pohybovaly okolo 700 euro) 
• rozloha mezi 20 a 30 m2 (... kde člověk může z postele rovnou vařit na sporáku, Holanďané jsou mistři kombinací a zastavování nadbytečných dveří nábytkem) 
• lokalita na okraji města (nejlépe u dálnice) 
• a pokud už by něco šlo, mezitím vám to někdo vyfoukne 

Začali jsme vymýšlet nouzový plán, jak si pořídíme levnější nevybavený byt a koupíme si do něj kempovací rozkládací nábytek. 

Nakonec jsme došli k závěru, že 700 je asi málo, holt to bude za 1000. Hledali jsme tedy i mezi většími byty, ale se stoupající cenou rostla i naše představa o tom, co bychom za ni měli dostat.

Každé ubytování mělo minimálně dva problematické body: 

• stále moc drahé 
• bez parkování 
• bez pračky 
• porno vybavení (termín pro vybavení holandského bytu masivním černým koženkovým nábytkem, který je tu z nějakého pokleslého důvodu populární) 

A najednou tu byl poslední týden před odjezdem a my neměli ubytování.

***

Až jednou takhle F. stál frontu v pojišťovně a vyskočila na něj nově zadaná nabídka celého DOMU. Volal mi nadšeně do práce: „Je to skoro za litr, nevybavené, ale zase to má sklep a podkroví a je to v centru.“ Vysmála jsem se mu, že se úplně zbláznil. K čemu velký dům, když v něm nic nebude...

A tak teď bydlíme v kunstdomku z počátku 19. století ve dvoře umělecké galerie v centru Maastrichtu. Pijeme kafe mezi vystavenými sochami na dvoře, skladujeme jídlo ve sklepě (protože tu není lednice), taháme nábytek po 17 starých příkrých schodech jako do zvonice, s postelí ujíždíme do středu pokoje (protože tu jde podlaha z kopce) a usínáme s masivními dřevěnými trámy nad hlavou.