Setkání s nizozemským úřadem I

Přesídlit do ciziny na pouhých osm měsíců se z pohledu administrativy, kterou člověk musí absolvovat, nevyplatí. To jsme věděli už před odjezdem. Při stěhování pračky nám český šofér řekl, že Nizozemsko je země byrokracie. Potvrdili to i naši bývalí spolubydlící: na severu Nizozemska panuje hrozná byrokracie... a na jihu ještě horší. 

Zásadní věc, kterou člověk musí vykonat, pokud v Nizozemsku hodlá setrvat víc jak 4 měsíce, je zajít se registrovat na úřad do pěti dnů po příjezdu. Sice jsme si všimli, že je doporučováno se na úřad předem objednat, ale nějak na to nezbyl čas. Ještě den před odjezdem se totiž řešily zásadní věci jako pojištění odpovědnosti. 

Protože se každodenně pohybujeme mezi kousky umění, jejichž ceny se pohybují pro nás někde v nepředstavitelnu, museli jsme si pořídit aansprakelijkheidsverzekering, tedy pojištění odpovědnosti. Nizozemci jsou velice opatrní, a tak místní trh s pojištěním vzkvétá. A pojištění odpovědnosti je takový základ, který musí každý mít. Před odjezdem jsme proto trávili hodiny hledáním pojištění v holandštině na internetu.

První pracovní den jsme tedy naběhli na úřad v Maastrichtu bez ohlášení. Proběhlo papírování, ale k našemu překvapení jsme pouze dostali termín schůzky k naší registraci - až na další týden. 

Další týden, v den schůzky na úřadě F. nemohl dospat. Běželi jsme na úřad s vidinou, že se všechno vyřeší - internet, parkování, zelený kyblík na bioodpad... Přistoupili jsme k úřednici nejdříve s nedůvěrou způsobenou předpojatostí z Čech, že zařizování na úřadě musí být vždycky nepříjemné. Úřednice se nakonec ukázala jako sympatická paní, která vychvalovala místní pivo. Proběhlo další kolo papírování, kde jsme využili naše těžce získané legalizované rodné listy. Úřednice trpělivě přepisovala naše údaje, ačkoliv bylo vidět, že úplně neví, kam má psát ty naše háčky a čárky nad jmény. Nebylo jí ani jasné, co je podle jména otec a co matka, a tak jí F. vysvětlil použití české koncovky -ová a na závěr přihodil tak často opakovanou historku o tom, odkud pochází pivo typu pilsner. 

Úsměv na rtech nám strnul při odchodu, kdy se s námi úřednice rozloučila s tím, že nám přijde dopis o registraci za měsíc. 

Cílem celé procedury registrace je získání tzv. BSN (burger service nummer), což je něco jako číslo občanky. Bez něj jste zkrátka namydlení. Například: Chcete si pořídit internet, potřebujete holandský bankovní účet. Chcete holandský bankovní účet, potřebujete BSN číslo. Nebo: Chcete parkovací kartu, potřebujete se přihlásit do online systému místní správy. Chcete přístup do online systému, potřebujete BSN číslo. A stejně tak se vším ostatním, včetně pracovní smlouvy či zeleného kyblíku na bioodpad. 

Úřednici se však zřejmě F. zželelo, když viděla jeho zklamaný výraz. BSN čísla nám totiž dorazila o něco dříve. Mohlo tak začít zařizování, které ani dnes, dva měsíce od příjezdu, není u konce.

Jak se třídí v Maastrichtu

Nizozemci jsou známí smyslem pro ekologii. Mohlo by se tak zdát, že bydlení v Maastrichtu bude doslova rájem pro nás ekoteroristy. Jak si místní systém stojí oproti našemu českému?

Systém zacházení s odpady je v Maastrichtu trochu odlišný od toho našeho. Každá část města má svůj rozpis, který den se vyváží odpad. Naše je středa. Proto již v úterý večer se na chodnících objeví hromádky červenobílých municipálních pytlů se směsným odpadem, aby je mohli popeláři ve středu ráno posbírat. 

Na začátku roku pro nás bylo záhadou, kde člověk tyto pytle sežene. Nenajde je v drogerii, ani v regálech supermarketu. Proto neznalého cizince zpočátku napadne dát na ulici pytel obyčejný, který však po průjezdu popelářů na ulici zaručeně zůstane. Zkušenější už ví, co a jak. Musí se přijít do supermarketu k přepážce, kde se prodávají cigarety (což by asi nikoho normálního nenapadlo), a říct si o restafvalzak. Pytle jsou extra zpoplatněné, protože je v nich započítán odvoz popeláři. Zároveň má vysoká cena motivovat k třídění.  

Možná jde o zvyk, ale z našeho pohledu vyžaduje třídění daleko více úsilí a sebezapření než v Čechách. Vynést vytříděný odpad je potupná záležitost, zvlášť tady v centru města. Platformy na třídění se tu nenacházejí na každém rohu jako třeba v Praze, kde vezmete s sebou odpad, že ho po cestě někde vyhodíte. Zároveň to znamená jít s odpadem přes nóbl centrum, kde posedávají (údajně na nejkrásnějším náměstí vůbec) nóbl lidi v nóbl oblečení a pozorují, jak nesete obří pytel s plasty a v tašce vám cinkají láhve od vína. Nejhorší část přijde při samotném třídění, když musíte např. plasty či papír protlačit malým kulatým otvorem, a tak si doslova na každý kousek odpadků sáhnout.    

Platformy na třídění monitorují kamery, a tak pod pohrůžkou pokuty nikoho nenapadne (jako se to sem tam děje v Čechách) odkládat odpad jen tak vedle s tím, že se to samo nějak vyřeší.

Spolu se směsným odpadem se ve stejný den na ulicích objevují i zelené kyblíky. Od chvíle co jsme se dozvěděli, že jsou na bioodpad a zadarmo, jsme museli jeden mít. Na úřadě nám ho nejdřív nechtěli dát, ale po týdnech emailování a telefonování na nás jednoho dne čekal před domem, s F. zkomoleným jménem (jak jinak). 

Domácí se podivoval nad naším ekologickým zápalem. Svěřil se nám, že nerad vidí zelené kyblíky s bioodpadem na ulici, že to hyzdí veřejný prostor. Ale co je zelený kyblík na ulici oproti válejícím se pytlům s odpadem...

Minulý týden u nás někdo zvonil. Překvapeně jsme proběhli celým domem a za posledními dveřmi na nás čekala uniformovaná dvojice. Vypadali jako pošťáci, ale byli od policie. (Minule zase zvonil někdo v oblečení jako od technických služeb, a byl to pošťák). Někoho hledali. Podle jména jsem poznala, že se jedná o Korejce, co bydlel v kunstdomku před námi. Vytáhli fotografie odpadků někde na zemi a ptali se: „To vy jste dali tuhle krabici na ulici?“ Podle tónu šlo do tuhého. Přemýšlela jsem, co v té krabici asi tak mohlo být - bomba? Ale nechtěla jsem se vyptávat, abych se do něčeho nenamočila. „Ne, nic takového jsme na ulici nedali.“ Odešli s tím, že to je všechno, co potřebovali vědět.

Až náš domácí nás osvětlil situaci, že to byla „environmentální policie“ a že náš Korejec nejspíš vyhodil na ulici odpad v krabici (a ne v municipálním pytli!), což se nesmí (a je za to nejspíš mastná pokuta). A ještě k tomu na té krabici bylo vytištěné jeho jméno a původní adresa. 

Takže pro nás poučení - nezahrávat si s drsnými poldy z útvaru pro potírání environmentálních zločinů.

Heerlen vs. Maastricht

Ještě chvíli před odjezdem do Nizozemska jsme neměli jasno, ve kterém městě bude F. pracovat: v Maastrichtu, nebo v Heerlenu? Pracovníci z maastrichtské univerzity nás neustále napínali: jeden týden říkali, že bude tam, druhý týden, že zase jinde... A tak jsme vsadili na jistotu - Maastricht.

Dopadlo to tak, že F. třikrát týdně dojíždí za prací do Heerlenu. Jak ale s oblibou říká, jeho mentální model města se omezuje na dálnici, sjezd a areál kampusu, kde pracuje. A tak ani do této doby netuší, jak moc jsme při výběru města k bydlení udělali dobře.

Já jsem už dvakrát využila příležitosti a Heerlen prozkoumala, když byl F. v práci. Ne že by na tom bylo město tak zle. Nachází se půl hodiny autem na východ od Maastrichtu a svou největší slávu zažilo zřejmě za Římanů a pak od devatenáctého století do poloviny dvacátého, když se tu těžilo uhlí. Od ukončení těžby se snaží nabrat dech a alespoň se přiblížit atraktivnímu Maastrichtu. 

V porovnání s ním má ale Heerlen úplné jiný charakter a atmosféru: je tu méně malebných historických staveb, méně památek, je více multikulturní, čemuž odpovídá i zastoupení různých národních restaurací, zejména indických, tureckých a řeckých.  

Z pohledu návštěvníka je nejzajímavější náměstí s přilehlými ulicemi, krásnými mozaikovými lavičkami a moderní architektura kulturního centra Glaspaleis (tedy skleněného paláce). 

Kostel sv. Pankráce

V centru člověk narazí i na rozsáhlé trhy, kde se prodává vše od knoflíků přes oblečení po jídlo, včetně oblíbených rybích specialit. Má to docela jiskru. Mezi překřikujícími se trhovci rozhodně vede stánek s řeckými lahůdkami, jejichž prodavač co chvíli upoutává pozornost procházejících indiánským pokřikem jako z Vinnetoua.

Výrazným poznávacím prvkem je zdejší streetartová kultura, kterou člověk potkává na každém kroku.  

Kromě toho se zde nachází ještě několik turistických atrakcí, které čekají na naši návštěvu: hornické muzeum, římské lázně (muzeum) a v okolí zámek a údajně několik zachovalých vodních mlýnů. 

Hledáním jednoho z mlýnů jsem strávila celé odpoledne. Na mapě města jsem viděla park a uprostřed mlýn. Nemohla jsem ale tušit, že park je temný hvozd táhnoucí se snad až do sousedních vesnic a pak dál až za obzor. A tak jsem šla a šla a šla a když ani místní o žádném mlýnu nevěděli, přestalo mě to bavit. Musela jsem se tedy spokojit s výběhem se zvířátky. Snad se poštěstí příště.

Jde vrátit kupón na pražskou MHD?

Všichni to známe. Kupujeme si výhodné dlouhodobé kupóny na MHD, protože víme, že je využijeme a vyplatí se nám to. Jinak bychom si koupili obyčejný lístek. Ale co když si koupíte kupón a zrovna to nevyjde a potřebujete ho vrátit?

V průběhu našeho prvního, dvouměsíčním pobytu v Maastrichtu jsme předpokládali, že se vrátíme do Prahy. A tak jsme si platili pražský nájem, ač jsme tam nebyli, paušály na mobil, ač jsme je nepoužívali atp. Krátce po návratu dostal F. nabídku se do Maastrichtu vrátit na delší dobu. A tak jsme tentokrát museli přistoupit k radikálnějšímu řešení: ukončit nájem, vyplatit se ze smluv mobilních operátorů a poskytovatele internetu... 

Pak přišel na řadu kupón na MHD. Bohužel jsme si oba koupili nový roční kupón hned po našem návratu z Maastrichtu. Ani jednoho z nás nenapadlo, že bychom mohli ještě někam odcestovat. Empatická paní na ústředně Dopravního podniku uznala, že 7 měsíců z 12 je docela dlouhá doba na to kupon nevyužívat, a že si máme před odjezdem zajít na Centrální dispečink, kde nám nějakou část peněz vrátí. Znělo to slibně.

Týden před odjezdem mě jiná paní na Centrálním dispečinku odpálkovala. Vyslal mě snad do zahraničí zaměstnavatel? Nevyslal. Tak smůla. Dá se to celé vyřešit nějak jinak? Nedá.

Napsala jsem stížnost na Dopravní podnik. Odpověděli mi, že se jen řídí předpisy Ropidu. Přečetla jsem si předpisy Ropidu. Vypadalo to slibně. Napsala jsem stížnost na Ropid. Paní z Ropidu mi po dlouhé odmlce poslala výklad předpisů. Stále to vypadalo slibně. Výklad jsem aplikovala na náš případ a provedla potřebné výpočty a poslala to paní z Ropidu, aby mi potvrdila, že mám opravdu nárok na vrácení části peněz. Odmlka trvala přes měsíc. 

Paní z Ropidu se mi dnes ozvala s omluvou za zdržení, že celou záležitost konzultovali na DPP. Poslala mi i výpočet, podle kterého zpátky nic nedostanu, ba dokonce bych si mohla ještě připlatit... 

Pokud by někdo koketoval s myšlenkou, jestli jde vrátit kupón na pražskou MHD z podobných důvodů, tak odpověď zní „nedá“. Pozastavit ho nemůžete (jo, to bejvávalo, ale teď stojí kupón 10 Kč na den, tak co chcete). Dát někomu taky ne. 

Trocha teorie:

Nevyužité jízdné vrací Dopravní podnik na přepážce č. 9 - Vratky na Centrálním dispečinku MHD (ulice Na Bojišti č. 5, Praha 2) v souladu se zněním Tarifu PID.

Pokud důvod vrácení jízdného není jmenovitě uveden v článku X, odst. 1, písm. a) až h), spadá pod písm. i) – ostatní důvody. 

Dále se zohledňuje odst. 3 tohoto článku, kde je uvedeno:

Je-li uživateli znemožněno využít výše uvedené předplatní časové jízdenky, a to nejméně na dobu nepřetržitých 16 dní do ukončení časové platnosti zakoupené jízdenky (časového kuponu), DP vrátí část jízdného zpět za nevyužitý časový jízdní doklad. Jízdné se vrací pouze v tom kalendářním roce, pro jehož časový úsek zakoupená jízdenka platí. Při vracení jízdného se alikvotní část (počítáno na kalendářní dny) za nevyužitou nebo jen částečně využitou jízdenku snižuje o:

a) úhradu nákladů souvisejícími s vrácením jízdného uvedenou v čl. XI odst. 2 ve všech případech dle odst. 1 tohoto článku;

b) při vracení jízdného podle odst. 1, písm. i) tohoto článku se snižuje vracená alikvotní část jízdného současně o rozdíl mezi počtem násobků měsíční (nebo 30denní) předplatní jízdenky v příslušné tarifní kategorii a násobné jízdenky s delším obdobím platnosti (tj. 3krát měsíční minus čtvrtletní (90denní); nebo 5krát měsíční minus pětiměsíční (150denní), nebo 10krát měsíční minus desetiměsíční (300denní), nebo 12krát měsíční minus roční (365denní).

A příklad:

U vrácení části jízdného z ročního kuponu se tato částka vypočítá následně: 12 x měsíční kupon občanský v ceně 550 Kč minus roční kupon v ceně 3650 Kč, tj. 6600 Kč – 3650 Kč = 2950 Kč. Tato částka je tedy rozdíl jízdného, který se odečítá od vypočítané částky k vrácení. Dále se odečítá poplatek spojený s vrácením jízdného ve výši 60 Kč.

Pokud se z ročního kuponu nevyužije 219 dnů, vypočte se vratka následovně: 

3650 / 365 = 10 Kč * 219 dnů = 2190 Kč (vratka) – 2950 Kč (rozdíl jízdného) – 60 Kč (poplatek) = -820 Kč.

Co z toho plyne za poučení?

Že vracet kupón na pražskou MHD, pokud člověk neumře, dlouhodobě neonemocní či ho neokradou o doklady apod., je v podstatně zbytečnost. U ročního kupónu se totiž vždy za trest odečte 3010 Kč. To znamená, že se roční kupón „vyplatí“ vrátit v prvních 64 dnech, včetně jeho zakoupení. Přičemž „vyplatí“ znamená, že se člověk nedostane do minusu a dostane zpět 640-0 Kč v závislosti na tom, kdy přesně kupón vrátí. Pokud by kupón vrátil hned ten den, co ho koupil, z původních 3650 Kč dostane 640 Kč. No nekup to.