Jak se třídí v Maastrichtu

Nizozemci jsou známí smyslem pro ekologii. Mohlo by se tak zdát, že bydlení v Maastrichtu bude doslova rájem pro nás ekoteroristy. Jak si místní systém stojí oproti našemu českému?

Systém zacházení s odpady je v Maastrichtu trochu odlišný od toho našeho. Každá část města má svůj rozpis, který den se vyváží odpad. Naše je středa. Proto již v úterý večer se na chodnících objeví hromádky červenobílých municipálních pytlů se směsným odpadem, aby je mohli popeláři ve středu ráno posbírat. 

Na začátku roku pro nás bylo záhadou, kde člověk tyto pytle sežene. Nenajde je v drogerii, ani v regálech supermarketu. Proto neznalého cizince zpočátku napadne dát na ulici pytel obyčejný, který však po průjezdu popelářů na ulici zaručeně zůstane. Zkušenější už ví, co a jak. Musí se přijít do supermarketu k přepážce, kde se prodávají cigarety (což by asi nikoho normálního nenapadlo), a říct si o restafvalzak. Pytle jsou extra zpoplatněné, protože je v nich započítán odvoz popeláři. Zároveň má vysoká cena motivovat k třídění.  

Možná jde o zvyk, ale z našeho pohledu vyžaduje třídění daleko více úsilí a sebezapření než v Čechách. Vynést vytříděný odpad je potupná záležitost, zvlášť tady v centru města. Platformy na třídění se tu nenacházejí na každém rohu jako třeba v Praze, kde vezmete s sebou odpad, že ho po cestě někde vyhodíte. Zároveň to znamená jít s odpadem přes nóbl centrum, kde posedávají (údajně na nejkrásnějším náměstí vůbec) nóbl lidi v nóbl oblečení a pozorují, jak nesete obří pytel s plasty a v tašce vám cinkají láhve od vína. Nejhorší část přijde při samotném třídění, když musíte např. plasty či papír protlačit malým kulatým otvorem, a tak si doslova na každý kousek odpadků sáhnout.    

Platformy na třídění monitorují kamery, a tak pod pohrůžkou pokuty nikoho nenapadne (jako se to sem tam děje v Čechách) odkládat odpad jen tak vedle s tím, že se to samo nějak vyřeší.

Spolu se směsným odpadem se ve stejný den na ulicích objevují i zelené kyblíky. Od chvíle co jsme se dozvěděli, že jsou na bioodpad a zadarmo, jsme museli jeden mít. Na úřadě nám ho nejdřív nechtěli dát, ale po týdnech emailování a telefonování na nás jednoho dne čekal před domem, s F. zkomoleným jménem (jak jinak). 

Domácí se podivoval nad naším ekologickým zápalem. Svěřil se nám, že nerad vidí zelené kyblíky s bioodpadem na ulici, že to hyzdí veřejný prostor. Ale co je zelený kyblík na ulici oproti válejícím se pytlům s odpadem...

Minulý týden u nás někdo zvonil. Překvapeně jsme proběhli celým domem a za posledními dveřmi na nás čekala uniformovaná dvojice. Vypadali jako pošťáci, ale byli od policie. (Minule zase zvonil někdo v oblečení jako od technických služeb, a byl to pošťák). Někoho hledali. Podle jména jsem poznala, že se jedná o Korejce, co bydlel v kunstdomku před námi. Vytáhli fotografie odpadků někde na zemi a ptali se: „To vy jste dali tuhle krabici na ulici?“ Podle tónu šlo do tuhého. Přemýšlela jsem, co v té krabici asi tak mohlo být - bomba? Ale nechtěla jsem se vyptávat, abych se do něčeho nenamočila. „Ne, nic takového jsme na ulici nedali.“ Odešli s tím, že to je všechno, co potřebovali vědět.

Až náš domácí nás osvětlil situaci, že to byla „environmentální policie“ a že náš Korejec nejspíš vyhodil na ulici odpad v krabici (a ne v municipálním pytli!), což se nesmí (a je za to nejspíš mastná pokuta). A ještě k tomu na té krabici bylo vytištěné jeho jméno a původní adresa. 

Takže pro nás poučení - nezahrávat si s drsnými poldy z útvaru pro potírání environmentálních zločinů.