Limbabwe

Bydlet na jihu není jako bydlet kdekoliv v Nizozemsku. Holanďané pro zdejší kraj dokonce vymysleli slovo...

Marc je sympaťák. Vlastní obchod s designovým nábytkem v centru města pár kroků od našeho kunstdomku. Když jsem šla na začátku srpna kolem, řekla jsem si, že tady bych chtěla pracovat: hipstersky atraktivní obchod. Napsala jsem hned mail a vzápětí dostala i kladnou odpověď. Chvíli to vypadalo, že mám fakt kliku. To jsem ale nepočítala s tím, že jsem v Limbabwe.

Při první návštěvě o týden později jsem Marca zastihla s přáteli, kterak v družném hovoru u baru konzumují jednohubky. Vysvětlila jsem mu svou situaci a on mně zase tu jeho - že shání někoho na přípravu sendvičů. Obchod s nábytkem totiž splňoval zdejší trend: nakupovat a konzumovat v jednom. Marc mi představil svůj velkolepý plán: „Přestavím obchod, kola pověsím na zeď a kromě nábytku a kafe budu nabízet sendviče". Jelikož jsem nekorunovaná královna sendvičů, nebylo o čem přemýšlet. Marc ale musel nejdřív všechno probrat se svým účetním.   

Při další návštěvě za dva týdny mě Marc provedl stylovým obchodem, který místy připomínal skladiště: „Tady musím trochu přestavět nábytek, kola pověsím na zeď a příští týden uspořádám zkušební akci pro přátele. Přijede člověk ze Španělska s kráječem na šunku. Můj bratr má vynikající španělskou šunku...“ Na závěr jsme si dali podle jeho slov nejlepší (španělskou) kávu a probrali českou výrobu křišťálových lustrů. Podrobnosti práce prý příště.

Mezitím se nic nedělo. Několikrát jsem zahlédla Marca před obchodem, jak degustuje víno s přáteli.

Blížila se doba dohodnutého nástupu do obchodu, a tak jsem se zajímala o ty podrobnosti - ani ne tak za kolik (s minimální mzdou jsem se smířila), ale hlavně jak často. A Marc neustále mlžil. Na konci září jsem naposled naběhla do obchodu. Marc mi omluvně vysvětlil, že neví, kolik hodin mi má dát a jestli vůbec na to má peníze. Přiznal, že není na takovou změnu připraven: „Nejdřív potřebuji uspořádat zkušební akci pro přátele. Přijede člověk ze Španělska s kráječem na španělskou šunku...“

Rozčarovaně jsem si říkala, že je to tady jako někde na jihu...

***

Při nedávné pracovní návštěvě Den Haag, tedy ryzího Holandska, mi kdosi z místních všechno osvětlil. Limburgu se v Holandsku totiž přezdívá Limbabwe. A to zejména kvůli zdejší „jižanské“ mentalitě.

Limbabwe = Limburg + Zimbabwe

Dodnes nevím, jestli ze Španělska přijel dřív člověk s kráječem na šunku, nebo Sinterklaas. Ale Limburg je zkrátka oproti zbytku Nizozemska výjimečný. Žije se tu pomalu a hedonisticky (včetně bouřlivých oslav karnevalu). Obyvatelé zde mluví měkčí nizozemštinou, tzn. že méně chrochtají, a v horším případě mluví limburským dialektem, který je ostatním Nizozemcům naprosto nesrozumitelný. Prostě Limbabwe.

Loď ze Španělska (bez kráječe na šunku)

Lodě v Amsterdamu

Před měsícem za námi přijela na pár dní návštěva z Čech se smělými plány. Navštívit Amsterdam. A námořní muzeum. Během jednoho dne.  

Ve výsledku to znamenalo: 5 hodin cesty autem, 2-3 v muzeu, zbytek až do posledních záchvěvů denního světla v centru velkoměsta.

Podnik to byl ambiciózní už z toho důvodu, že návštěva Het Scheepvaart museum, tedy Národního námořního muzea, by vydala na celodenní program. Muzeum sídlí v budově z poloviny 17. století, která prošla v nedávné době rekonstrukcí v nizozemském stylu: kostru zachovat, vnitřek vybourat. Její tři obrovská křídla jsou nabitá expozicemi, které spojuje jedno hlavní téma: lodě. 

Lodí si tu člověk opravdu užije dosyta a na všechny způsoby:  lodě v malbě, nákladní lodě v amsterodamském přístavu, lodní mapy a navigační přístroje, vyřezávané ozdoby lodních trupů, artefakty z cest lodí, život v 17. století za rozvoje obchodu po moři, život na palubě lodi kdysi a dnes, lodě a lov velryb...   

Rozsáhlé expozice ozvláštňují interaktivní prvky. Nejpůsobivějšími částmi jsou audiovizuální (videomappingová) zážitková expozice na motivy nizozemské mořeplavby, kde si člověk dokonce zavesluje, a projekce z pohledu nákladu na cestě z amsterodamského přístavu. Všem expozicím pak kraluje zakotvená kopie lodi East Indiaman z 18. století, ve které si člověk může prohlédnout ubytování posádky, kuchyni, ošetřovnu, vyzkoušet si práci s nákladem, vystřelit z děla... 

***

Po vyčerpávající prohlídce námořního muzea jsme ještě stihli naběhnout do centra města. Atmosféru lze shrnout následovně: Kola. Davy. Marihuana. Davy. Kola.

Oproti tomu, jak klidně jsme do města vjeli autem (žádná dopravní zácpa, kterou by člověk ráno očekával), nás vlastní centrum města přivítalo tlačícími se davy turistů a výhružně cinkajícími a nebezpečně svištícími cyklisty, kterým turista bude vždycky někde překážet. 

Kromě toho tam na nás čekaly také malebné kanály (grachten), typické uzoučké domky (grachtenpanden) na jejich krajích, neustálý závan marihuany... Amsterdam. 

Tímto děkujeme návštěvě za parádní výlet!

Sinterklaas na Máze

Vsadím se, že spousta dětí nemohla dospat. Ani my jsme si nemohli nechat ujít neobvyklou tradici. V půlce listopadu do Nizozemska totiž připlouvá Mikuláš.

Když jsme v sobotu dopoledne spěchali na nábřeží Mázy, už z dálky byly slyšet lodní sirény. Vrhli jsme se mezi tísnící se dav (převážně rodičů s dětmi) na most sv. Serváce. A opravdu. Od Belgie plulo několik lodí s nápisem Spaanje, Španělsko, na kterých rozradostněně poskakovaly postavy Černých Petrů. Na poslední z nich hrála kapela a na zádi stál a mával sám Mikuláš, tedy Sinterklaas.  

V Nizozemsku se slaví Mikuláš víc než u nás. A hlavně výrazně jinak. Zdejší Mikuláš připlouvá ze Španělska lodí. Proč zrovna ze Španělska? Odpověď na tuhle otázku neví ani sami Holanďané. Možná to nějak odvodili z toho, že Sinterklaas jako dary přináší pomeranče. Místo našich čertů ho doprovázejí pomocníci zvaní „Zwarte Pieten“, Černí Petrové. Načerněné nebo barevné obličeje, rudé rty a barevné oblečení mají představovat španělské Maury. 

Z mostu jsme včas uprchli do vřavy na nábřeží: vřeštění dětí na pozdrav, moderátor, novináři, bonbóny nebezpečně létající vzduchem... Sinterklaase s početným doprovodem přivítaly děti zpívající koledy a starostka města. Černí Petrové mezitím do davu házeli pendreky (myšleno lékořicové cukroví) a jezdili na extraordinérně vysokých či nízkých bicyklech. Nakonec se všichni seřadili do průvodu, Sinterklaas nasedl do kočáru taženého koňmi a vydal se na projížďku městem.  

V Nizozemsku Sinterklaas setrvá až do 6. prosince, kdy má narozeniny. V mezičase létá na bílém koni a obdarovává hodné děti drobnými dárky (hlavně sladkostmi nebo zmíněnými pomeranči). Do domu se dostává komínem a dárky vkládá do připravené boty. (Je proto pravděpodobné, že právě Sinterklaas, kterého si do Ameriky přivezli nizozemští emigranti, byl předlohou pro Santa Clause.) Zlobivé děti si berou na starost Černí Petrové. Stejně jako čeští čerti je můžou vzít metlou, nebo je dokonce odnést v pytli zpátky do Španělska. Večer 5. prosince se v domě nebo za jeho dveřmi tajemně objeví dárky. Je to svátek, který významem předčí dokonce Vánoce. 

Kontroverzním tématem v posledních letech jsou pro mnohé Nizozemce Černí Petrové. Jedni v nich vidí tradici, druzí spíše odkaz na dobu nizozemského kolonialismu spojenou s otroctvím. (Údajně děti s africkým původem čelí s příchodem Sinterklaase a Černých Petrů větší šikaně.) Jako kompromis jsou někteří Černí Petrové jen lehce začernění v obličeji od toho, jak sestupují komínem.