Byrokratické peklo na holandský způsob II: daň z auta

Tady v Holandsku člověk teprve pozná, co jsou to daně. Přivezte si auto a jste rázem na dlažbě. Seriál o evropské mobilitě pokračuje...

V průběhu těchto osmi měsíců jsem si vypěstovala solidní fóbii z úředních obálek.

Člověk například obědvá. V jednu chvíli nechtěně vykoukne z okna a... pošta. Už se to nedá vzít zpátky. Chuť k jídlu ta tam, zvýšený srdeční tep, pocení. 

Nejhorší jsou ty modré, ty totiž chodí z Belastingdienst, holandského finančního úřadu. 

1. Máš auto?

S podzimem přicházejí první modré obálky. Finanční úřad zajímá, jestli jsme si s sebou do Holandska přivezli auto. A rovnou nás motivuje placením daní z něj.

Jsme trochu zaskočení. S administrativními problémy okolo auta jsme úplně nepočítali.

Zaškrtnout ano, nebo ne? Váháme, jestli auto přiznat. V nejhorším případě jsme připraveni auto (nějak) odvézt do Čech. Jako by tu nikdy nebylo. 

2. Nizozemsko a auta

Nizozemsko je země s vysokou životní úrovní. A za vysokou životní úroveň se platí. V Nizozemsku se daně platí snad úplně ze všeho. Proto nakonec není překvapením, že se platí i z auta. A ty pěkně obstarávané dálnice s líbezně zastřihnutými ostrůvky zeleně taky nebudou dárek od Sinterklaase. 

Zároveň je to země relativně ekologická. A proto jsou tu ceny paliv jedny z nejdražších v Evropě a navrch pěkně tučné daně pro auta, co na ně jezdí. Na druhou stranu mají velké daňové úlevy řidiči elektromobilů, kteří zároveň mohou využívat nabíjecích stanic ve městech. Proto tu také jezdí tolik Tesel. Holanďané si je nekupují, že by měli moc peněz. Kupují si je proto, že nejsou tak bohatí, aby platili všechny daně za běžná auta.

Bylo by se mi to líbilo, kdybychom do toho nespadli s benzínovým autem dovezeným z Čech. 

3. Zaplať, že máš auto a že s ním  jezdíš

Když si člověk přiveze auto z ciziny, čekají ho - stejně jako všechny Holanďany - dva typy daní.

a) Motorrijtuigenbelasting (MRB), tedy daň z motorových vozidel. Taková MRB daň z menšího benzínového auta  vyjde přibližně na 60 € za měsíc. 

b) Belasting van personenauto's en motorrijwielen (BPM), tedy daň z osobních aut (a motocyklů), kterou Holanďané normálně platí při koupi nového dopravního prostředku. Daň se vypočítává na základě mnoha kritérií (cena auta, motor, emise...), ale většinou tvoří významnou část z ceny zde koupeného auta, například jednu třetinu.

A co když je člověk v Holandsku jen na pár měsíců? Překvapení se nekoná - musí zaplatit stejně.

4. Jak se vyhnout BPM dani

Dani z motorových vozidel neunikneme. Druhá daň, BPM, by však v našem případě stála kolem sto tisíc Kč. F. na to konto: „To ani náhodou.“

Naštěstí člověk může na tuhle daň získat výjimku, když splní určitá kritéria. My je podle všeho splňujeme: auto už delší dobu vlastníme, hodláme ho používat pro osobní účely, nehodláme ho příštích 12 měsíců pronajímat či prodat atp. 

Pro jistotu volám inkognito na finanční úřad. Jsem v Holandsku - jakože - na 5 měsíců a hodlám si - jakože - přivézt auto.

Úřednice nemluví anglicky. Žádné překvapení. Všechny holandské příručky pro expaty totiž doporučují, aby si člověk pro komunikaci s finančním úřadem opatřil svého vlastního Holanďana, který záležitost přetlumočí. Mně však zavolá její kolega, který anglicky umí.

Podle anglicky mluvícího kolegy máme opravdu nárok na výjimku. Několikrát mi vysvětluje celou zdlouhavou proceduru. Zdá se to jasné. Jen na závěr se mi snaží vnutit (na těch 5 měsíců) holandskou poznávací značku. „Dopravní policie si víc všímá cizích značek.“ Ne, v žádném případě si nebudeme měnit značku.

5. Papírování... za jedna

Čestně (anebo hlupácky) potvrzujeme úřadu, že jsme si přivezli auto. Kolega z F. práce tvrdí: „Beztak už o vás vědí z kamer.“ Profesor z univerzity zase: „Zbytečnost, měli jste říct, že auto nemáte.“

Další modré obálky na sebe nenechají dlouho čekat. Přichází sáhodlouhé formuláře s přiznáním k oběma daním, samozřejmě v holandštině. Navrch vyplňujeme ještě delší žádost o výjimku z BPM daně. Přelouskáváním formulářů v holandštině trávíme dlouhé hodiny. Úředníky zajímá i to, kde má vlastník auta rodinu a jak často za ní jezdí...

S odstupem měsíců přichází odměna v podobě výjimky z BPM daně. Jen jedna nepříjemnost: je podmíněná registrací do místního registru vozidel a technickou kontrolou. 

6. Kontakt s berňákem... velký špatný

Zbývají nám dva měsíce do konce pobytu. Registrovat auto nemá cenu. Při tempu místních úřadů bychom se při odjezdu dostali do následující situace: nebudeme se moct odhlásit z místního registru vozidel, protože naše žádost o registraci do něj ještě nebude ani zpracovaná. 

F. proto volá na finanční úřad. Úřednice je jako med, situaci s odjezdem z Holandska naprosto chápe - opravdu by bylo zbytečné auto registrovat. Ozve se ještě později.

Závidím, že můj problém s pojištěním se nedočkal tak vstřícného přístupu. 

Z finančního úřadu volá zpátky jiná úřednice. F. náhle změní tón hlasu. Dohaduje se s ní. Úřednice opakuje jako kolovrátek, že daň BPM, tu stotisícovou, budeme muset zaplatit. Důvod? Nesplňujeme podmínky pro výjimku: nesměli bychom opustit 12 měsíců Holandsko.

7. Krize

Ve vzduchu je cítit stres. 

Zmatečně vymýšlíme, jak zůstat rok v Holandsku kvůli autu.

Volám na centrum pro expaty. Moc toho nevědí, ale myslí si, že budeme muset zaplatit. 

Celý den je jak noční můra. Chodíme po domě a nemůžeme se z toho vzpamatovat. Opět si říkám, že tady už mě nikdo neuvidí.

Nevím co dělat, a tak znovu volám na linku finančního úřadu. Další úřednice, ale milá jako ta první. Vysvětluji jí situaci, je chápavá. Třeba jsme jen předtím narazili na vadný kus. Úřednice se ozve. Vypadá to nadějně.

Za chvíli volá zpátky. Bohužel se mezitím změnila v gramofonovou desku, která dokola opakuje, že budeme muset zaplatit. Empatie je v tahu. 

Jako vážně? Opravdu po nás chce zaplatit daň z pořízení auta na základě našeho osmiměsíčního pobytu v Holandsku? A proč nám teda udělili výjimku, když informace o našem pobytu (včetně data odjezdu) měli ve formuláři?

Dochází mi trpělivost. Chci po úřednici, aby mi řekla, ve kterém předpise podmínku o ročním pobytu najdu. Čekám na telefonu, zatímco ona hledá. Po čtvrthodině se ke mně vrací s tím, že to nemůže najít. Dost možná ten předpis ani neexistuje. 

8. (Ne)rozuzlení

S bušícím srdcem další týden přijímám telefonát od úřednice, jestli ten předpis našli...

Úřednice do telefonu mluví s plnou pusou. Napůl anglicky, napůl holandsky. Nemáme se registrovat do holandského registru vozidel. „Please, don't,“ několikrát opakuje imperativně. Nikdo tak na nic nepřijde a my nebudeme muset platit stotisícovou daň. 

Šedá zóna. 

***

Trochu jsme si oddychli. Ale nemáme žádnou jistotu, že po nás někdo přeci jen nebude chtít zaplatit. 

Z příběhu vyplývá ponaučení:

1. že informovat se na úřadech není záruka ničeho. 

2. že holandské předpisy nepočítají s tím, že někdo jede do Holandska pracovat na krátkou dobu a ještě k tomu (probůh) s autem.

3. že je rozumnější si do Holandska auto nevozit (anebo ho nepřiznat).

Byrokratické peklo na holandský způsob: pojištění

Nizozemská byrokracie je věhlasná, úředníci zase neoblomní. Při našem osmiměsíčním pobytu jsem vyzkoušela, jak v praxi funguje evropská mobilita. 

Z Čech jsem si do Nizozemska přivezla práci.

Předem jsem si dala za cíl vyhnout se administrativním komplikacím. Místo toho jsem se v nich pěkně vymáchala a papírování se změnilo v tvrdý souboj vůlí: mé a nizozemské zlovůle. Aneb jak jsem strávila nezanedbatelnou část našeho pobytu komunikací s institucemi jako SVB, ČSSZ, PSSZ či VZP a jak mě chtěli zdejší úředníci zruinovat.

Všechno začalo tím, že jsem nechtěla platit dvojí zdravotní pojištění...

Fáze 1: průzkum terénu před odjezdem

Když se člověk zaregistruje na úřadě v Nizozemsku, musí si platit nizozemské zdravotní pojištění. Jenže za mě odváděl sociální i zdravotní pojištění zaměstnavatel v Čechách. Co s tím? Za prvé člověk nevyužije dvě evropská zdravotní pojištění najednou, za druhé je to (podle VZP) dokonce nelegální a za třetí holandské pojištění stojí okolo 100 € měsíčně.

Proto se obracím se Situací na maastrichtské centrum pro expaty. „Práce v Holandsku pro zahraničního zaměstnavatele? To je problém.“ (Zpětně jim dávám za pravdu.) Mám si buď obstarat formulář A1, anebo si platit holandské pojištění. Radí mi, abych měla pojištění dvě - jedno v Čechách a jedno v Holandsku. Proč ne, proč peníze jen tak nerozházet za pojištění...  

Ale v Evropě platí, že člověk může patřit do sociálního systému  pouze jedné země a všechno ostatní (včetně zdravotního pojištění) by se tomu mělo přizpůsobit.     

Opakovaně konzultuji Situaci na České správě sociálního zabezpečení. Jsou to mí lidé. Uklidňují mě, že práci mám z Čech, a tak zůstávám pojištěná v Čechách a v Holandsku nic platit nemusím. Přesto se pro jistotu snažím vyloudit onen formulář A1. Prý je to zbytečné, moje situace je jasná.

Zároveň se od nich dozvídám: „Největší problém je práce ze dvou zemí zároveň.“ To znamená Velké mezinárodní papírování. Tomu se hodlám vyhnout.

V centru pro expaty zřejmě sedí ignoranti, a tak se ještě obracím na Sociale Verzekeringsbank (SVB), tedy holandskou správu sociálního zabezpečení. Pracovnice mi píše: „Pokud v Nizozemsku nepracujete, pak tu nemusíte platit pojištění.“ To zní logicky a slibně. V každém případě si mám u nich podat žádost o přezkum situace.

Na závěr si před odjezdem nakráčím na VZP, abych získala nějaké potvrzení o českém pojištění a zároveň něco, co by mi v Holandsku zaručovalo stejnou zdravotní péči jako v Čechách (to opravdu existuje). První pracovnice mě nechá vyplnit formulář, který úplně nepasuje na mou situaci. Nevadí. Druhá mi ho následně zamítne, protože nepracuji v zahraničí. „Jak se to dá vyřešit?“ ptám se. „Můžete si přikoupit doplňkové cestovní pojištění.“ Takže nic.   

Fáze 2: holandský přezkum situace 

První čtyři měsíce, podle rady centra pro expaty, nevytahuji kostlivce ze skříně. Je to totiž nějaká lhůta, kdy přivandrovalec nemusí mít zdravotní pojištění. 

(Byla to dobrá taktika, měla jsem u ní zůstat.)

Vyplňuji žádost o přezkum situace určený pro holandskou SVB. Je v holandštině a aplikace neustále padá. Po uplynutí věčnosti formulář odesílám včetně potvrzení o zaměstnání v Čechách, které jsem vyloudila od zaměstnavatele. 

Holanďané příliš nespěchají na odpověď, která přichází až po dvou měsících. Oproti mému očekávání se nekoná rozuzlení Situace, ale její podstatné zkomplikování. V dopise stojí: „Vzhledem k tomu, že pracujete výhradně na území Nizozemska, jste zde sociálně pojištěná. Z toho důvodu máte také povinnost si zřídit nizozemské zdravotní pojištění.“

Zkažený den, ba skoro zkažený týden. Zapřísahám se, že v Holandsku mě už nikdo neuvidí, leda že bych tu pobývala ilegálně. 

Fáze 3: zoufalství

To musí být nedorozumění. Ihned volám neochotnému úředníkovi z SVB, který rozhodnutí zpracoval. Vysvětluji mu Situaci. „Vykonáváte práci tady v Holandsku? Tak tu musíte být pojištěná,“ mele pořád dokola jako kolovrátek. Jako jediné řešení, jak zůstat pod českými předpisy, mi nabízí ihned přestat pracovat a získat zpětně magický formulář A1, který deklaruje, že mě do zahraničí vyslal zaměstnavatel. 

Najednou se hraje vysoká hra. Měla bych si tu od začátku pobytu platit sociální i zdravotní pojištění. Nechci si ani představovat, kolik to je. Zároveň by mě čekalo další administrativní peklo: zaměstnavatel by mi musel vrátit sociální pojištění a zdravotní pojištění. A obojí bych musela znovu a zřejmě daleko dráž zaplatit v Holandsku. 

Platit sociální pojištění za osm měsíců strávených v Holandsku je vyhození peněz z okna. Na důchod se sem úplně nechystám. A placení zdravotního pojištění zpětně je taky lahůdka. Za tu dobu jsem při návštěvách Čech hojně využívala českého zdravotnictví. To všechno by se muselo překalkulovat do holandské pojišťovny, která funguje na principu spoluúčasti. Můžu jen odhadovat, že by se to nesympaticky prodražilo a zároveň by to - při výkonnosti zdejších úřadů - trvalo roky. Anebo si můžu nechat zdravotní pojištění dvě, podle zloducha z SVB to není problém.       

Fáze 4: honba za A1

Volám na ČSSZ, abych její pracovnici konfrontovala s holandským pojetím evropských předpisů. Znovu mi potvrzuje, že bych měla patřit pod české předpisy. „Holt se někdy stane, že každá země má jiný výklad.“ Jsem zase mezi svými. Pracovnice je více než ochotná. Vystaví mi bez problémů formulář A1 o vyslání zaměstnavatelem.

Ovšem formulář se podává společně se zaměstnavatelem. Volám proto účetní z práce, která A1 v životě neviděla. Ale prý by to nejspíš šlo. Srdce plesá. 

Vyplňuji ultradlouhý formulář A1 a opakované tím otravuji účetní z práce. Ta přichází s nápadem, že formulář dáme zkontrolovat někomu povolanějšímu. Začínám tušit zradu. Kontrola na straně zaměstnavatele se vleče. 

Žádný A1 jako vyslání do zahraničí nebude. Ačkoliv mě na ČSSZ ujišťovali, že to nemá žádné zvláštní důsledky pro zaměstnavatele, ten to zřejmě nechce riskovat.  

Formulář se mi vrací přepracovaný jako žádost o výjimku z evropských předpisů. Musím se rozloučit s ochotným přístupem pracovnice z ČSSZ, protože to není v její kompetenci. Při žádosti o výjimku se musí oba státy mezi sebou dohodnout. 

Pro úspěšnost žádosti o výjimku je důležité doložit kompletní podklady a v originále. A můj formulář odešel od zaměstnavatele bez pracovní smlouvy a bez jakéhokoliv komentáře mé Situace. Půl dne sepisuji celý příběh a obratem posílám pro jistotu na všechny způsoby do Čech. 

Fáze 5: mezihra

V mezičase se děsím, že mi ve schránce přistane obálka s pokutou za to, že jsem si nezřídila zdravotní pojištění. 

Jen tak pro formu volám na VZP, aby mi vysvětlili, jak to je s tím dvojím zdravotním pojištěním. Pracovník na lince je mou Situací zaskočen. Nakonec mě přepojí na Nejvyššího metodika. Konečně řeč na úrovni.  

Nejvyšší metodik potvrzuje: „Mít dvojí zdravotní pojištění je opravdu nelegální.“ A sděluje mi i spoustu dalších užitečných informací. Na konci dlouhého rozhovoru je doslova ohromen mými znalostmi z oblasti zdravotního pojištění a skládá mi poklonu.   

  

Fáze 6: odvolání

Přišel čas, abych vrátila úder. Podávám odvolání na holandské rozhodnutí, že patřím pod jejich předpisy. Na poslední chvíli, abych získala co nejvíc času. K tomu připojuji obsáhlou autobiografii v angličtině. 

Břemene se na holandském SVB chápe jiná osoba. Sice bez empatie jako její kolega, ale docela rozumná. Prodlužuje mi rozhodnutí o odvolání do konce roku, abych měla čas získat výjimku z evropských předpisů. Podle jejích slov to může trvat i rok. Zřejmě vychází z vlastní zkušenosti. 

Jelikož mi však pracovní smlouva skončila v prosinci, musím znovu zažádat o přezkum situace od nového roku. Opět k žádosti připojuji obsáhlou story. 

Znovu mě kontaktuje pracovnice SVB. Nemůže vydat rozhodnutí za nové období, když to předchozí není uzavřené. Navrhuje zamítnout moje odvolání rovnou: „Beztak jsme rozhodli správně.“ Formulář A1, pokud ho dostanu, prý budu moct doložit kdykoliv později. Ale já nehodlám absolvovat zbytečně celou proceduru s překalkulováním sociálního a zdravotního pojištění do Holandska a - pokud by mi udělili výjimku - zase zpátky do Čech. Nejsem sebevrah. 

Dlouze situaci řešíme, začíná se mnou ztrácet trpělivost. Nakonec ji zaujme, že jsem po dotyčnou dobu taky pracovala chvíli v Čechách. Jen nerada mi dává svůj email. Mám jí rozepsat, kdy jsem přesně byla v Čechách a kolik hodin jsem tam pracovala, prý se mi další den ozve. Má, co chtěla. Zasílám další nekonečné pojednání. 

Neozvala se. 

Fáze 7: poslední tažení

K mému překvapení mě kontaktuje pracovník Pražské správy sociálního zabezpečení, který zpracovává mou žádost o výjimku z předpisů. Potřebuje doplnit nějaké kolonky ve formuláři a už to zase vypadá, že to zkolabuje u zaměstnavatele, který se snaží od celé záležitosti distancovat (chápu). 

Ale nakonec to slavnostně prochází. Pracovník PSSZ shledává, že v mé žádosti nejde o výjimku z předpisů, ale o souběh dvou pracovních činností: z Čech a z Holandska (no, proč ne). Na základě toho mě přiřazuje pod české předpisy. Tomu říkám rychlá reakce.

Vystavený formulář A1 hned předávám pracovnici holandské SVB, která se mi vyhýbala. Z hlasu je patrné, že i jí spadl kámen ze srdce...    

***

Celou dobu jsem se snažila vyhnout se souběhu prací ze dvou států, abych se nedostala do Velkého mezinárodního papírování. Paradoxně mě to zachránilo před ještě horším papírováním. 

Řešení téhle záležitosti jsem obětovala spoustu času i peněz telefonováním a posíláním dopisů na všechny strany. Na druhou stranu teď umím do detailu diskutovat o sociálním a zdravotním pojištění v angličtině za použití holandských termínů.

Z celé ságy vyplývá ponaučení:

1. že sociálně pojistit se člověk zpravidla musí tam, kde reálně vykonává práci. 

2. že ani několikeré ověřování informací nestačí.

3. že v podobně atypické situaci jsou veřejně dostupné informace a příručky pro vycestování k ničemu.

4. že je možná lepší se v tom moc nešťourat.

Jak venku zuřil karneval

Karneval je středobodem maastrichtského roku. Na těch několik dnů oslav se místní těší zřejmě od... no od předchozího karnevalu. Cizinec to nejspíš nemá šanci pochopit.

Sotva se město odstrojí od vánoční výzdoby, začíná se šňořit do jásavých karnevalových barev: zelené, žluté a červené. Místní zdobí výlohy všech možných provozoven, okna svých příbytků, ba dokonce i kola či sochy. Ožívají obchody s karnevalovým vybavením. 

A jak se blížil konec února, zvýšila se také intenzita, s jakou nám procházely karnevalové marš kapely kolem domu.

Karneval letos připadl na 26. - 28. února. Shodou okolností jsme v pátek před oslavami přijeli z návštěvy Čech. Ačkoliv karneval oficiálně začíná až v neděli, při pátečním odpoledni se již tvořily hloučky okolo hospod. Dopravní konvence se pomalu rozvolňovaly a lidé v pestrobarevném oblečení bezstarostně povlávali na silnici, čímž ztěžovali průjezd městem. 

Naše zaujetí karnevalovým veselím opadlo, když jsme uviděli domácího, jak zabedňuje galerii, jako by se připravoval na válku. Zavřít okenice, zabednit skleněnou výplň vstupních dveří, odmontovat tabulku s názvem galerie, odšroubovat kliku na dveřích a odpojit zvonky. 

Očividně ve špatném rozmaru se nás ptal: „Přijeli jste slavit karneval?“ My že ani ne, prostě nám to tak vyšlo. „To jste radši měli zůstat doma, tady se nevyspíte.“ Před odchodem ještě smrtelně vážně poznamenal: „A odvezte si auto někam do bezpečí.“ 

Další čtyři dny jsme i kvůli práci pomalu nevystrčili nos z domu a sledovali tenčící se zásoby jídla (pronést nákup karnevalem bylo nemyslitelné). Jen párkrát jsme se šli projít do karnevalové vřavy. Ovšem pouze za dne, jak nás poučil minulý ročník karnevalu. I tak to byl pro nás, příslušníky jiné kultury, spíše znepokojivý zážitek. 

Celé město je doslova vzhůru nohama. Všude samé masky, do toho hrají přes sebe marš kapely i reprodukovaná „hudba“, sem tam po sobě masky střílejí nějaký sajrajt z žertovných pistolí. A mezi tím vším si jdete v běžném oblečení a přijdete si na nejvyšší míru nepatřičně. (V podstatě to nepatřičné opravdu je, protože podle našeho známého G. bývají účastníci bez masek často zloději.) 

Karneval jsme si však i z domova dostatečně užili, alespoň tedy jeho zvukovou stránku. Dělala nám v kunstdomku společnost celé čtyři dny. Nejintenzivněji pak od večera do ranních hodin, kdy se karneval zvrhl v technoparty, nebo přesněji řečeno ve šlágrparty. 

Ročník to byl asi povedený. Týden po karnevalu jsme u kasy v samoobsluze natrefili na týpka, který si nás už pamatuje. Vyprávěl nám, že slavil asi šest dní v kuse a ještě teď se z toho vzpamatovává. 

Takže pro příště: na oslavy karnevalu musí mít člověk nutně: a) pořádnou výdrž (tedy natrénováno) a b) kostým. 

Obrázek o současné politické situaci v Nizozemsku na pozadí karnevalu v Maastrichtu si můžete udělat z reportáže ČT.

Sousedi z Česka

Jaké překvapení Čeká našince, když navštíví nizozemské hračkářství. Kromě místního králíčka nijntje se tu těší oblibě i dva animovaní Češi - Pat a Mat.

Stává se nám poměrně často, že zahlédneme v papírnictví, ve výloze hračkářství či dokonce v obchodu se suvenýry (!) dvě známé postavy. 

Ačkoliv nám o tomto nizozemském výstřelku již dříve vyprávěl TB, stejně jsme tomu napoprvé nemohli uvěřit. Šli jsme se proto zeptat prodavačky v papírnictví. „No to je (něco nesrozumitelného v holandštině),“ vysvětlila nám. Název Pat a Mat ale neznala a že jsou z Česka už vůbec ne. Od té doby jsme se ptali několika lidí - všichni postavičky znali, ale nevěděli o jejich původu. Samozřejmě jsme je poučili. 

Pořad si v nizozemské verzi totiž neponechal původní název. Jmenuje se Buurman en Buurman, tedy „Soused a soused“, kterak se i postavičky navzájem oslovují. A tedy na rozdíl od naší verze mluví. 

Co ale nezklame je, že na závěr každé epizody říkají - česky - „A je to“ (vysloveno ajetou). A někdy dokonce díl uzavírají větou: „Nebo jak Češi říkají - a je to!“ 

Pořád mám pocit, že mentalita Čechů a Nizozemců má mnohé společného. Možná k tomu bude patřit i domácí kutění s katastrofickými důsledky. Anebo to berou jako faktografický seriál o české vynalézavosti?

Jak vypadá nizozemská verze Pata a Mata? Zkuste díl o kempování.