O kolech, kopcích a návštěvě Cách

O tom, že není udivující, že tu všichni jezdí na kolech, ale JAK. A také o tom, že i v Nizozemsku mají kopce. A nakonec o tom, jak jsme navštívili s naší historií spřízněné Cáchy. 

Ačkoliv se to v Nizozemsku rozumí samo sebou, je to stejně udivující, jak tu všichni cirkulují na kolech. Tolik propracovaných cyklostezek... a tolik překážek pro bázlivého chodce a řidiče. Při přecházení silnice, po jejíchž stranách vedou cyklostezky, se nestačí rozhlédnout pouze jednou. Nejede cyklista po cyklostezce? Nejede auto po silnici? Nejede cyklista po silnici? Nejede (znovu na druhé straně) cyklista po cyklostezce? Nejede cyklista po chodníku? Uf. A už jsme bezpečně na druhé straně silnice. 

Už jsem zažila několik zrychlených tepů z toho, že se na mě řítí cyklista, ovšem spoléhám se na to, že Nizozemci jsou mistři v ježdění na kole a mají svůj dopravní prostředek pevně v rukách (teda samozřejmě pokud zrovna nejedou bez držení). Pravděpodobně stejné pocity musí mít řidiči aut, kteří nejsou zvyklí dávat při odbočování cyklistům přednost a vůbec s nimi neustále sdílet vozovku (my jsme se například minulý víkend plížili kus cesty městem za klátivou postarší paní, která jela skoro po ráfcích kola). 

Ale zřejmě ta cykloautomobilní symbióza funguje. Cyklisté jezdí bez helem, seskakují efektně za jízdy, neustále řídí jednou rukou (pokud drží v druhé nákup nebo telefon), jezdí v úzkém shluku a povídají si (jako by seděli u kafe)... a sem tam mezi nimi profrčí jezdec na skútru či senior na elektrovozíku (pro ně jsou cyklostezky zřejmě také vyhrazené).   

Při tradičním setkání u večerního vaření v kuchyni, jsem se dozvěděla, že Khůn je vášnivý cyklista. Napadlo mě nejdřív: „No a? Tady přece jezdí na kole všichni.“ Ale pak jsem pochopila, že má i horské kolo a že rád vyráží na cyklovýlety po okolí. Možná se někteří z vás pozastaví nad tím, k čemu Holanďan potřebuje na té placce horské kolo. Totiž, tady na jihu Nizozemska jsou kopce, sice nijak velké, ale jsou. 

Khůn se chlubil, že v sobotu najel 100 kilometrů. A já na to: „Tyjo, 100 kilometrů, to je fakt dost. To já jezdím mnohem míň, ale my máme v Čechách velké kopce.“ To jsem se dostala na tenký led. Khůn se mi jal vysvětlovat, že tady jsou TAKY kopce, jsou sice krátké, ale zato OSTRÉ... a když jich člověk jede několik za sebou, že to je opravdu namáhavé. Raději jsem se v tom dál nešťourala.

Každopádně Khůna překvapilo, že v Čechách nejsou ve městech cyklostezky a rovnou si naplánoval, že až pojede do Čech, vezme si s sebou horské kolo. 

Zrovna ten samý den jsme pár kopců (no, spíš takových menších zvrásnění krajiny) projeli autem. Rozhodně na Nizozemsko překvapivé, ale Králický Sněžník to nebyl. Vydali jsme se totiž v sobotu do Cách. Cestou jsme se zastavili v nizozemském městečku Valkenburg, které se může údajně pyšnit jediným hradem (respektive jeho troskami), který byl vystaven na „kopci“. Naše představa, že zaparkujeme pod hradem, zaběhneme se tam podívat a pojedeme dál, se rozplynula, když jsme - skoro už klasicky - nemohli najít bezplatné parkování. Na place před jakousi tržnicí jsme se tedy jali koupit si parkovací lístek (ano, i tam se platilo), když tu se ozval zrovna odjíždějící Belgičan, že nám dá svůj, což nás mile překvapilo. A tak jsme si prohlédli (až příliš turistické) centrum s restauracemi a obchody se suvenýry. Naše kroky samozřejmě vedly k hradu, kde nás nejdříve uvítal vchod v podobě skleněné budovy s jídelníčkem restaurace, která se na popularitě hradu (a výhledu do krajiny) živí. Od prohlídky samotné zříceniny nás ovšem odradila cena vstupu a zachmuřené počasí. Přeci jenom jsme už nějakou řádku zřícenin na kopci viděli... Místo toho jsme si prošli vcelku malebné město podél kanálu zpět k autu. 

Město Valkenburg

Popojeli jsme přes hranice do Cách (Aachen), s nimiž jsou spojeny jména jako Karel Veliký či „náš“ Karel IV. Nejdříve nás zarazila nemalebnost širšího centra Cách (trochu ÍPák), ale naštěstí opravdové centru nám to bohatě vynahradilo. Absolvovali jsme prohlídku gotické radnice na náměstí, kde jsou k vidění historické interiéry, něco málo o osudu města na konci druhé světové války a hodně o prestižní Ceně Karla Velikého, která se zde uděluje osobnostem za rozvíjení evropských hodnot (v roce 1991 ji získal Václav Havel). 
Velkým zážitkem je zdejší Dóm, který je zapsán na seznamu UNESCO. Jedná se o nádherně komplikovanou stavbu s úžasným mozaikovým interiérem, kde byl mimo jiné korunován Karel IV.   

Radnice v Cáchách

K obědu jsme si dali zkušenost se samoobslužnou pizzerií Vapiano, kde při vstupu dostanete čipovou kartičku a na ni si objednáváte u specializovaných pultů italská jídla a při konzumaci dobré pizzy se kocháte tím, jak kuchaři za sklem vyrábějí ravioli.
Po obědě jme shlédli nějaké ty antické vykopávky v centru města a lázeňský park. Obojí spolu souvisí, protože Římané (jak to mají ve zvyku) tu objevili teplé prameny. Odtud také pochází název města. Při procházce lázeňským parkem (za nevlídného počasí) se na nás z křoví vyvalily páry. Z kopce u budovy lázní totiž tekla horká voda a k naší závisti (a promrzlosti) se v ní hoteloví hosté louhovali ve venkovním bazénu. 
Lázeňským parkem jsme naši návštěvu Cách ukončili. I když to bylo velice obohacující, museli jsme konstatovat, že Maastricht je malebnější než Cáchy. Zaujalo nás rovněž, že takový kousek za hranicemi poznáte dokonce i na vzezření místních obyvatel, že už jste v Německu. V Cáchách najednou lidi vypadají víc sportovně oblečení oproti elegantně usedlým Nizozemcům. :) 

Na cestě zpět do Maastrichtu jsme se ještě zastavili v Gulpenu, odkud pochází (již dříve zmíněné) místní pivo. Bohužel naše návštěva byla spíše spontánní, a tak jsme se nemohli dopátrat, kde pivovar sídlí. Snad o Gulpenu někdy příště.

V Maastrichtu skoro jako doma

Jak se v Nizozemsku třídí? Co dobrého tu mají k jídlu a pití? To, spolu s dalšími vtipnými zážitky z bytu, se dočtete v dalším reportu z nizozemského Maastrichtu.

Naše domácnost je plná překvapivých úkazů. Neodtékající dřez v kuchyni někdo vyřešil vymontováním části potrubí, a tak voda z dřezu vesele zurčí do kýblu. Jenže kýbl se musí někam vylévat. Kam? No přeci do okapu na balkóně.

Celkově je poslední týden u nás dost zavodněno. Kromě toho, že protékající kohout od pračky způsobil potopu v koupelně, tak někdo zapomněl všechny obyvatele informovat o kýblu pod dřezem. A tak Karlejn myla nádobí, až se na ni ze skříně pod dřezem vyvalila voda. Společně s Khůnem krizovou situaci vyřešili tak, že jeden kýbl vody ze dřezu zřejmě vylili do sprchy (kde to pak večer pěkně jezdilo) a druhý ani už ne do okapu, ale rovnou na balkón, kde se přes noc udělalo solidní kluziště.        

Už jsem ale psala, že to úplně není Hilton... :)

Došla na nás řada na úklid bytu, a tak jsem v týdnu šla vyhodit plasty do kontejnerů. Zjistila jsem, že se třídí zvlášť papíry, barevné sklo, čiré sklo a pak do jednoho kontejneru plasty s kovovými obaly a kartony (ačkoliv se nás spolubydlící snažili mystifikovat, že kartony a plechovky se netřídí). Nizozemci jsou však podle všeho zvyklí třídit. Nic jiného jim tu také nezbývá, pokud si nechtějí připlatit. Na zbylý odpad si totiž musíte koupit drahé pytle s logem města, v jejichž ceně je započítán právě odvoz odpadu. Takže čím méně třídíte, tím máte více odpadu a musíte kupovat více drahých pytlů. Docela dobrý motivační systém. Ale zdá se mi, že kontejnery na tříděný odpad tu nenaleznete na každém kroku jako u nás. 

Přes všechny veselé příhody na bytě se nakonec ukazuje, že Khůn s Khůnem (ostatní skoro nepotkáváme) jsou opravdu sympaťáci a je rozhodně výhodné mít s kým probrat nové poznatky. Potkáváme se vždycky při vaření večeře v kuchyni a prohodíme pár slov. Třeba o tom, že se Nizozemci doma nezouvají. Ačkoliv je to pro západní kulturu typické, pro nás je tento fakt pořád nezvyk. Sice jsem zaregistrovala, že se v kuchyni sem tam někdo dívá na moje domácí pantofle a že ostatní spolubydlící chodí v botách (přikládala jsem to neutěšenému stavu společných prostor), ale prostě mi to nedošlo. Řeč na to přivedla až Khůnova přítelkyně, která se tu často vyskytuje a na kterou naše pantofle musely působit extraordinérně. „Jakože přijdete k někomu domů, sundáte si kabát a pak i BOTY?“ Ta představa pro ni byla nepřijatelná. Nizozemci se prostě nezouvají, používají rohožku. „A co když máte doma koberec,“ nedalo mi to se nezeptat. Khůnova přítelkyně se chvíli zamyslela a pak zakroutila hlavou, že ani pak si boty nesundají. Khůn k tomu dodal, že krom toho, on má svoje boty fakt rád a nerad by se s nimi loučil.

A když už zmiňuji kulturní zajímavosti, pobyt v cizím kraji se neobejde bez konzumace zdejších specialit. K snídani si dáváme müsli s vla [fla], což je takový mléčný pudink o různých příchutích prodávaný v kartonu (jako mléko). Nově jsme zařadili i již dříve zmíněný hagelslag [háchlslach], sladké sypání, které kupodivu na měkkém chlebu s máslem nechutná špatně (asi jako nutella). F. si splnil přání znovu ochutnat kibbeling, osmaženou rybu, která se podává většinou s dresinkem. Skoro to už vypadalo, že ho tu snad neprodávají, ale naštěstí i tady Nizozemci holdují rybím delikatesám. Naše obědové sendviče se neobejdou bez sýru gouda různého stupně zrání a stáří (čím starší, tím lepší). A ke kávě zase patří holandská či belgická vafle (typ Liège, ne Brusel - to je důležité rozlišovat). 

Některé z vás bude možná zajímat, jak je to s dostupností vegetariánských potravin. Obecně velký prostor v supermarketech zabírají předpřipravené suroviny jako saláty, krájená zelenina (dokonce nakrájené a okořeněné brambory) a hotová jídla, která stačí ohřát či osmažit. Proto v každém supermarketu naleznete i vegetariánskou sekci s falafelem, smaženým sýrem či různými vegehamburgery. Naopak základní vegetariánské potraviny jako tofu (bílé, po ochuceném ani vidu, ani slechu) či tempeh v každém supermarketu nenajdete.

Zvláštní kapitolou, která nás obzvláště zajímá, jsou zdejší piva. Rozhodně se nepotvrdilo, že by nizozemská piva byla špatná, jak naznačovala obsluha hasičské kavárny při našem prvním večeru ve městě. Piv tu obecně mají velký výběr (holandských i belgických) a skoro všechna jsou výtečná. Nejvíce nás oslovily lokální nizozemské značky Brand a Gulpener, které se kromě dobrého piva vyznačují i estetickým provedením lahví.   

Dobrá zpráva také je, že po nás poslední dobou nechtěli v obchodě ukazovat občanku. F. přišel s hypotézou, že pouze malé množství alkoholu je podezřelé, a tak se člověk musí legitimovat, kdežto celé balení piv je v pořádku. :)

Druhý týden v Maastrichtu II

Minulý týden přinesl mnoho nového, a tak jsem se rozhodla připojit ještě jeden příspěvek.

Asi si říkáte, jestli oni se tam v tom Holandsku neflákají, nechodí jen na kafíčko a neprocházejí se celý den městem. Chodit pořád na kafe by se dost prodražilo vzhledem k tomu, že jedno stojí 2 eura (což ale proti Německu je vlastně úplná paráda). A chodit pořád po městě by se zase odrazilo na zdraví, protože po hodinové procházce je člověk zmrzlý na kost. 

F. většinu času věnuje práci na univerzitě, kde ho ultrachytrá budova trápí zimou a sem tam, když neprokazuje dostatečnou aktivitu, mu dokonce zhasne. Já jsem vzdala pokusy vmísit se do nějaké organizace jako dobrovolník, necelé dva měsíce je evidentně moc krátká doba. A taky nemám městské číslo, které by po mně mohli vyžadovat. Zajímavostí je, že bez toho čísla vám tu pomalu ani nemůžou dát výplatu, anebo můžou, ale krutě zdaněnou. 

A tak věnuji čas bohulibému hledání práce, psaní motivačních dopisů a nově také překladu knihy z francouzštiny, což se ukazuje jako velký úkol (možná na konci pobytu budu mít přeloženou alespoň jednu kapitolu, jestli se ovšem dřív z těch vět dlouhých přes celou stránku nezhroutím). Také mi to nedalo nevyužít cizojazyčného prostředí a našla jsem si videokurz nizozemštiny. A tak jsem už ráno přepadla Khůna v kuchyni s pozdravem "chudmorchen", ano opravdu je to dost podobné němčině, akorát se tam víc chrchlá. 

K tomu dorozumění. Tady skoro každý mluví ze světových jazyků minimálně anglicky (dost dobře, což je trochu zahanbující), ale vzhledem ke geografické poloze je tu blízko i k němčině a francouzštině. Nicméně mám pocit, že v obchodech to na nás vždycky zkoušejí nejdřív nizozemsky, ačkoliv nic nepředstíráme a tváříme se rovnou jako cizinci. Minulý týden si šel F. koupit batoh. Narazili jsme tam na velice ochotnou prodavačku, která ovšem neuměla anglicky, ale tvářila se že nám rozumí. F. se jí ptal, jestli ten daný batoh, co má v ruce, je slučitelný s formálním oblečením. Paní zakroutila starostlivě hlavou a běžela nám ukázat svítivě barevné sportovní batohy, že ty by byly rozhodně lepší :D 

Nakupování nás sem tam irituje, a ne jen kvůli platebním kartám. Jako ochutnávači místních i belgických piv narážíme neustále na problém prokazování věku při nákupu alkoholických nápojů. 

Nizozemsko bývalo kdysi v tomto ohledu značně liberální. Alkohol se mohl prodávat lidem starším 16 let. Nedávno se systém změnil a hranice je stejná jako ve většině evropských zemí, tedy 18 let. Nicméně někomu to asi nestačilo, a tak prodavačky mají za úkol kontrolovat každého, kdo vypadá mladší 25 let. A občanku nemusí vytasit pouze ten, kdo platí, ale všichni, kteří ho doprovázejí. Takže celá situace vypadá asi takto: Jdeme na nákup. Přihodíme do košíku dvě minilahve piva (velké se tu téměř neprodávají). U kasy si nás pokladní změří pohledem a už musíme lovit oba dva občanku. 

Je to celé dost absurdní, protože pokud si bude chtít omladina koupit alkohol, pošle tam za sebe někoho jiného. Kdežto třicátník vypadající na pětadvacet bude při nákupu jednoho minipiva lovit občanku. Takže rada zní, hlavně nenakupovat alkohol ve velké skupině, protože jakmile v ní někomu nebude 18, tak vám ho neprodají. Jak se to řeší v případě, že s sebou máte děti, to fakt nevím.

Některé krajové zvláštnosti jsou velice nepřátelské k cizincům, což je dost zvláštní, když je jich tu plné město. Abych to shrnula, nedá se tu platit většinou mezinárodních debetních karet, za platbu kreditkou (což pravděpodobně budou dělat nejspíš cizinci) zaplatíte poplatek a v supermarketu Albert nedostaneme žádnou slevu, protože sleva se poskytuje pouze na kartičku, kterou si krátkodobí návštěvníci pravděpodobně zakládat nebudou. 

Kritické momenty kulturního neporozumění jsme zažili při sobotní návštěvě galerie moderního umění. Galerie byla zaplavená skupinami nizozemských důchodců lačnících po umění. Člověk nemohl jít nikam, kde by někomu nevkročil do záběru foťáku-mobilu. Do toho ti postarší občané nahlas krákali na celou galerii, někteří se svíjeli v pubertálních záchvatech smíchu, opírali se o skleněné vitríny a málem osahávali i samotné exponáty. Nevídané. 

Ale co mi nejvíc leželo v žaludku - při vstupu jsme si odložili kabáty do šatny a pokračovali pouze s taškami přes rameno, nijak velkými. A tu hned zakročila ostraha, že dovnitř s taškami nemůžeme. A tak jsme si museli všechno, včetně peněz, karet a dokladů, odložit v šatně, kde bylo výslovně napsáno, že je nehlídaná (i když samozřejmě předpokládám, že návštěvníci galerie nebudou primárně vykrádat skříňky). A hned jak jsme vkročili do expozice, tu jedna bába s obří kabelkou, druhá s kabelkou a v kožichu... 

Vlnu liberalismu ve veřejném prostoru jsme vzápětí absolvovali ještě při nákupu v Lidlu. V neděli supermarket narvaný lidmi, zácpa v uličkách, prskající lidi, děti se prohánějí uličkami a hrají si na babu... a nakonec - jako vrchol všeho toho příkoří - musíte ukazovat na pokladně občanky.

Ale abychom nezůstali jen u těch negativních zážitků... Návštěva galerie byla zajímavá z toho důvodu, že se v ní odehrávala výstava zpracování porcelánu a keramiky v průběhu času. Galerie se totiž nalézá ve čtvrti Céramique (na jejíž hranici bydlíme i my). Je to čtvrť - jak už název napovídá - kde původně sídlila obrovská keramička. V současné době je to moderní čtvrť s trendy cihlovými paneláky, ultramoderní knihovnou a futuristickým mostem přes řeku Mázu.

Švábi z keramiky

Druhý týden v Maastrichtu

Druhý týden v Maastrichtu přinesl nové potěšující (a sem tam i deprimující - jak už to tak bývá) zkušenosti. 

V první řadě bych se ráda podělila o poznatky, které jsem vyčetla z průvodce pro expaty, o fungování města. Každý měšťan, který zde bydlí 4 měsíce a víc (což se na nás naštěstí nevztahuje), se musí přihlásit na úřadě a získat osobní číslo. A to číslo, to je naprosto zásadní, protože bez něj se tady s vámi nikdo bavit nebude (potřebujete ho od povolení k parkování až po zařízení účtu v bance). A pokud si přivezete auto, které vlastníte méně jak šest měsíců, tak z něho zaplatíte daň. 

Vysoká životní úroveň není zadarmo. To mi připomíná takové srovnání s menšími francouzskými městy, které jsme měli příležitost navštívit a kde jsou ve většině případů městské záchody zadarmo. Tady se platí i za ty záchody. Dokonce jsem na toto závažné téma našla článek na internetu :D 

A teď něco pro lidi se stejným rozinkovým problémem. Pravděpodobně mnozí z vás vědí, jak Nizozemci holdují různým barevným posypkám, které my používáme výhradně na zdobení vánočního cukroví nebo dortů a které si oni sypou na chleba k snídani. To už mě nepřekvapuje. Ale že skoro v každém druhém typu pečiva jsou rozinky... ! To si takhle chcete koupit něco, co vypadá jako ciabatta s rajčaty a ejhle, je to ciabatta s rozinkami. Milovník speciálního slaného pečiva si tu na své úplně nepřijde. 

A co nového v našem apartmánu? Po víkendu se zde vyrojily dvě zbývající spolubydlící. Pořád jsme čekali, kdy se s nimi setkáme na dlouhé chodbě mezi záchodem, kde není umyvadlo, a naším pokojem a budeme si podávat ruce. A tak se nám to taky splnilo. :) Takže složení vypadá následovně: 

Khůn - sympaťák, co studuje ekonomii 

Khůn - asi taky sympaťák, který má rád techno a chodí v dlouhé černé košili a amišovském klobouku 

Bíke - se vrátila právě z půlročního pobytu v Oslu 

Karlejn - se nás snažila mystifikovat v tom, jak funguje pračka, a evidentně nerada uklízí. 

Karlejn totiž měla minulý týden na starost úklid společných prostor. Je to fakt překvapivé, ale až do poslední chvíle to tu vypadalo stejně (nebo hůř), jako když jsme přijeli. Nakonec, když už plasty vyhřezávaly okolo koše a zbytky jídel na kuchyňské lince začaly málem promlouvat, se toho nějaký chudák (ale nejspíš to nebyla Karlejn) chopil a uklidit alespoň to nejhorší. Což ale vůbec neznamená, že by to tu už vypadalo jako u lidí. 

Na druhou stranu, ani my jsme se zde zatím příliš neukázali. F. se totiž nečekaně proměnil v ničitele Conana a hned první ráno při operaci v kuchyni rozmlátil na padrť dva velké Džoaniny talíře. A pár dní nato mu při krájení goudy zůstala v ruce půlka nože. Jestli to bude dál pokračovat, je docela možné, že se Džoana po návratu nebude stačit divit... 

Ale město je tu opravdu krásné. V týdnu jsem zavedla pravidlo chození F. naproti přes město, abych absolvovala nějaký pohyb a poznala město. Už se v něm nejspíš neztratím. Procházela jsem se dlážděnými uličkami mezi cihlovými domky, do nichž je vidět velkými okny, jak je to v Holandsku zvykem. Člověk tak může při procházce městem vidět místní pracovat přímo za okny těch malých domků. Viděla jsem krásnou blondýnku s dlouhými vlasy, jak seděla u šicího stroje v okně jako ve vitríně a šila. A dokonce - ale to už vypadalo opravdu jako z jiné doby - jsem zahlédla v okně mezi mořem klobouků při práci modistku.

Čtvrť Wyck

 

Objevila jsem také nenápadnou dlouhou uličku vedoucí podél starobylých městských hradeb, rozsáhlý park podél říčky Jeker, která se vlévá do Mázy, a nespočet budov univerzity (z jedné se dokonce ozýval do širého okolí operní zpěv). 

Zajímavé je, že místní univerzita je velice mladá - letos jí bude teprve 40 let. Na svůj věk je však poměrně významná a při procházce městem, na levém či pravém břehu, stěží minete její četné části. 

Během minulého týdne jsem si dopřáli i menší povyražení v podobě návštěvy kaváren. To bychom jinak nebyli my. Naše kroky nejdřív směřovaly do kavárny mezi knihami v bývalém dominikánském kostele, o kterém jsem vám psala již minule a kde je to přímo stvořené pro zásadní diskuze na literární témata. Sídlí zde kavárna z lokálního řetězce Coffee Lovers, který má celkově pouze 9 poboček na jihu Nizozemska, z toho 6 se jich nalézá právě v Maastrichtu. Objednali jsme si kávu, ke které dávají kousek tureckého medu, a zákusek, ve kterém ovšem byly zákeřně skryté rozinky. F. byl trochu zklamán ze zmatení pojmů, protože pod pojmem "kafe" Nizozemci chápou středně velký hrnek naplněný po okraj, a ne espresso. 

Při druhé návštěvě jiné kavárny v centru města, hipsterské - jako skoro všechno tady, jsme si již poučeně řekli rovnou o espresso. A usazeni v hlubokých křeslech jsme pozorovali život v protějším kadeřnictví, kde byly dveře dokořán. Zatímco na zemi dekorativně ležel zlatý retrívr, jeden z kadeřnických profesionálů nejdříve umyl zákaznici vlasy a druhý jí je následně stříhal. Tak už víme, proč jsou tu služby tak drahé :))

A co počasí? To je docela překvapení. Každý den tu minimálně nějakou jeho část proprší, případně prosněží. A nejzajímavější na tom je, že člověk neodhadne kdy. Například včera jsme podnikli návštěvu zdejší galerie. Když jsme šli tam, tak svítilo slunce, když jsme začali procházet první expozici, všimli jsme si zběsilé sněhové bouře za okny, při vstupu do další expozice už zase svítilo bláznivě slunce. Krom toho, u řeky vane studený vítr, až si říkáme, že zdejší zima je snad krutější než ta naše.

Víkend v Maastrichtu

Ozývám se s dalšími dojmy z nového místa, počasím většinou šedého, což je prý pro zdejší kraj typické.

Zatímco F. trávil první týden ve výzkumném centru na univerzitě, kde je všechno velice mezinárodní a cool, já jsem trávila ten samý čas získáváním informací o Maastrichtu a nizozemské nátuře. Jen na začátek, věděli jste, že v angličtině existuje spojení "to go Dutch"? Česky to znamená přibližně "platit na holandský způsob". Pokud vás v Holandsku někdo na něco výslovně nepozve, tak každý platí sám za sebe, a to i na rande.

Se spořivostí možná souvisí i ono placení (nebo spíš neplacení) mezinárodními kartami. Důvod této nepříjemnosti údajně je, že Nizozemsko má vlastní platební systémy a nehodlá tak platit za systémy mezinárodní. Nám se zatím podařilo PÁRKRÁT kartou zaplatit (takže asi dvakrát). Ale nedá se to skoro poznat, protože na obchodech to není napsané. Musím vyzdvihnout Lidl, který máme 500 metrů od domu a který slavnostně naše karty bere. Na druhou stranu jsme nakupovali v jakémsi větším supermarketu (Jumbo), do kterého jsme vkládali naděje, ale opět jsme neuspěli ani s jednou kartou. 

Vůbec to nakupování v supermarketu byl zajímavý zážitek. Jak jsme ve městě a jak ve městech bývá málo míst k parkování, tak snad v celém Maastrichtu není možnost zaparkovat zadarmo. Samozřejmě že před supermarketem se parkování po dobu nákupu neplatí, ale musíte si vystát jednu frontu na lísteček do areálu a druhou na výjezd. A pak se výjezd zasekne... Panika. Včera jsem si uvědomila, jak výhodné je naše parkování u domu. Asi s autem raději vyjíždět nebudeme, protože kdyby nám někdo zabral místo, tak už si neškrtneme :) Ale zpátky k tomu nakupování, zažili jsme supermarket holandského formátu. Uvnitř lavička, kafe (no fakt) zadarmo. A že k nám před časem přišly samoobslužné poklady, tak tady se chodí rovnou se scannerem a člověk si může "napípat" všechny výrobky v průběhu nákupu. A jelikož jsme si kupovali nějaký ten alkohol, tak jsme museli OBA vytasit občanky. 

V sobotu jsme vyrazili na procházku městem za pamětihodnostmi: viděli jsme opevnění města, ohradu se zvířátky, malebné miniaturní domečky. Všechno, kam dojdeme pěšky je centrum, opravdu rozsáhlé a velice pěkné. A v uličkách města jsou samé exkluzivní obchody (umění, design, oblečení, umění s oblečením, oblečení s designem atp.) a restaurace, kam jistě nezajdeme :D

Pevnost Sint Pieter

V neděli jsme vyrazili do víru předkarnevalových oslav. Je pro mě velké překvapení, že se na jihu Nizozemska tak velkolepě slaví masopust. Je to tradiční záležitost, na kterou se prý lidé připravují celý rok. A ačkoliv se masopust koná až za měsíc, volí se v tuto dobu princ karnevalu. V ulicích jsme tak potkávali alegorické vozy a hlavně pochodující kapely se sladěným oblečením a velkolepými kostýmy. Všude mraky lidí a plná podzemní parkoviště. V závěru dne jsme konečně navštívili již předem vytipovaný dominikánský kostel ze 13. století, který byl přetvořen na několikapatrové knihkupectví s kavárnou. Opravdu velkolepý zážitek a jedinečná příležitost, jak si tak vysokou stavbu detailně prohlédnout. 

Prohlídku jsme zakončili v jedné z mnoha bazilik (Onze Lieve Vrouwebasiliek), kde byla skoro tma a vonělo intenzivně kadidlo, což byla spirituální tečka za celým dnem. 

O víkendu jsme vyřešili i mizernou internetovou situaci. Spoléhali jsme na slova naší hostitelky, že internet tu je. Ano, je tu. Ale takový, že si nepustíte ani video. Když jsme se jí na to ptali, poradila nám, že nejsilnější signál je posteli. Hodně praktické. A tak F., zkušený ajťák, koupil a nainstaloval, co bylo potřeba, a už to šlape.

První dojmy z Maastrichtu

Čtvrtý den v Maastrichtu jsem již dostatečně vstřebala nové podněty, abych byla schopná Vám je předat. Příjezd byl docela šok.

Ale od začátku. V úterý ráno jsme měli odjezd naplánovaný na sedmou hodinu. K naší velké radosti den předtím (asi) řemeslníci operující ve třetím patře ztrhli výtah, a tak jsme si každý několikrát vyběhli do pátého patra a tahali velké množství zavazadel. Bohužel nebylo komu vynadat. Situaci komplikovalo i počasí, protože zlomyslně (opět den předtím) napadla spousta sněhu. I přes to jsme opravdu v sedm vyrazili, profrčeli Prahou, natankovali v Plzni u Olympie. Tam jsem musela vyřešit mrkvovou pohromu, která se nám odehrála v autě -mrkvová šťáva z mrkvového salátu se nám vymrkvila do igelitové tašky, a tak jsem oranžový obsah musela nenápadně vylít na parkovišti do sněhu. Pak už jsme plynule projížděli Německem (dálnice, svačina, dálnice, svačina dálnice). Když už zástavba začala vypadat esteticky přijatelně, byli jsme v Holandsku. Maastricht se nachází hned za hranicemi, takže jsme před pátou hodinou stáli před barákem. 

Otevřít nám přišel Khůn s Khůnem. Uvedli nás do řadového cihlového baráčku, do druhého patra. Společná chodba, na ní pět pokojů, společný obývák s kuchyní a společné dva záchody a dvě sprchy. Prostě taková studentská kolej. Sice jsme si nechali od Džoany, původní obyvatelky našeho pokoje, poslat předem spoustu fotek, abychom nekupovali zajíce v pytli, ale celkově nás to trochu zaskočilo. Na fotkách ubytování sice nevypadalo nijak luxusně, ale rozhodně čistě. Ovšem - na chodbě naházeno spousta (asi používaných) věcí před vchody obyvatel, záchody jak v kempu, na pánském plakát nahý ženský, na dámském olezlé výstřižky z novin s populárními herci, sprchy jakž takž... Ale lahůdka je obývák s kuchyní - všechno omatlané blivajzem, na sporáku i na zemi zbytky jídla, ucpaný dřez, který protéká někam do skříně, špatně umyté nádobí na odkapávači... Z toho by se šel člověk našeho ražení skoro zastřelit. 

Místo toho jsme se opět proběhli několikrát do auta pro věci. Cestou jsme potkali pištící slečny z jiného patra. Nesly zrovna odpadky před barák, takže to na chodbě smrdělo jako uleželý bezdomovec (a taky se to tam pár dní potom drželo). A pištěly proto, že jim z těch pytlů vyběhly dvě myši, které si zřejmě pochutnávaly na bezďáckých delikatesách z odpadkového pytle. Co na to říct. Pak se ukázalo, že v Maastrichtu funguje zajímavý systém odvozu odpadků. Každá domácnost dostane rozpis, kdy jezdí popeláři, a v danou dobu vytáhne všechny zásoby odpadků (např. z balkonu, jako je tomu u nás) a položí je před barák, kde je popeláři vyzvednou. A tak jsme se večer procházeli centrem města v opojném smradu z odpadků, které se v pytlích válely na ulici. Na druhou stranu se asi počítá, že člověk vytřídí úplně všechno (včetně bioodpadu), a tak už mu žádné odpadky nezbydou. Ale ne všude to funguje. 

Takhle to vypadá, že jsme se přistěhovali do slumu. Ale není to tak hrozné. Náš pokoj je nakonec docela fajn (a je luxusní v porovnání s kuchyní). Ačkoliv množství nefungujících a rozbitých věcí by se na prsty jedné, ba ani dvou rukou nevešlo. 

Ještě večer po příjezdu jsme si šli spravit náladu do centra města (které je opravdu moc pěkné - až na tu smůlu s odpadky). Cestou zpět jsme se zastavili v holandském Albertu, abychom si koupili víno a sýr. A tam nás Holanďani vypekli. Nejenže jsme nedostali slevu (protože na ní člověk musí mít kartičku), ale ještě k tomu jsme OPĚT (jako tomu bylo během dovolené na lodi) nemohli zaplatit kartou! Prodavačka oznámila, že neberou ani Mastercard, ani Visu... Takže jsme s sebou měli čtyři karty, ale ani jednou nemohli zaplatit. Musím říct, že tohle mě vážně vytáčí. Tak nějak jsme si mysleli, že ta zkušenost ve Frísku byla jen špatná shoda náhod. Ale asi je to opravdu tak. Všichni tady platí lokálními kartami a z mezinárodních karet se bere Maestro (o kterém si myslím, že se v Čechách ani moc nevydává). A přitom na internetu o tomhle zásadním problému člověk skoro nic nenajde. 

Večer jsme seděli zdrceně u vína a mlčeli. Přemýšleli jsme, zda jsme neudělali chybu, že jsme si vybrali levnější ubytování (380 eur) místo dražšího, které vypadalo moc hezky (ale za 720 eur, což je hrozně moc). Tak doufám, že za ty ušetřené peníze si to tady alespoň pěkně užijeme. 

Druhý den F. vyrazil na univerzitu a já skoro celý den cídila pokoj a vybalovala věci, aby jsme se tu cítili jako doma. Nakonec se to docela povedlo a máme to tu řekla bych útulné. Nejdivnější kusy nábytku jsem "uklidila" pod postel, abych na ně neviděla :D 

Odpoledne jsem vyrazila F. naproti, přes řeku pořád rovně až k univerzitě. Akorát, že jsem hned za řekou sešla z cesty a proplétala se cihlovými uličkami, jedna jako druhá. Pronásledovala mě skupina mladých mužů, tak jsem se jim snažila vyhnout, až jsem se ztratila úplně. Musela jsem zastavit dva Belgičany a ukázat jim název ulice (přečíst se tady skoro nic nedá) a v tu chvíli mě dostihli i ona skupina a ukázalo se vtipně, že taky hledají univerzitu. :) Nakonec jsem F. našla a šli jsme na pizzu do pizzerie, která byla plná Italů a kde měli výbornou pizzu. Při procházce zpět domů jsme pak potkali bývalou hasičárnu předělanou na hipsterskou kavárnu, kam jsme samozřejmě museli zajít. O ceně nápojů raději pomlčím. Já si dala hipsterskou limonádu a F. měl záměr vyzkoušet holandské pivo, od čehož ho obsluha odradila se slovy, že belgické mu udělá lepší službu. 

A abychom minimalizovali pobyt v nechutné kuchyni (a respektovali místní obědovou zvyklost), připravujeme si na oběd v pokoji sendviče. Holanďani na oběd nechodí, protože jsou spořiví. Akorát včera večer jsme se odhodlali uvařit si večeři v kuchyni. No, byl to vrcholný výkon bezdotykové kuchyně. Bezdotykové říkám proto, že jsme nechtěli aby se jídlo nebo nádobí dotýkalo čehokoliv v kuchyni :D 

Fajn ale bylo, že jsme při vaření potkali Khůna a prohodili s ním pár slov, nabídli mu českou Plzeň, z čehož byl nadšen a vzápětí opit na to, aby se učil. Ptal se nás zejména na to, jestli se OPRAVDU v Čechách tolik pije alkohol a jestli je OPRAVDU to pivo v hospodě tak levné. Uzavřel to tím, že se rozhodně do té Prahy musí zajet podívat :D. (Jen pro neznalce pivní problematiky - velké pivo tady stojí kolem 5 eur, což je asi 140 Kč).