Druhý týden v Maastrichtu II

Minulý týden přinesl mnoho nového, a tak jsem se rozhodla připojit ještě jeden příspěvek.

Asi si říkáte, jestli oni se tam v tom Holandsku neflákají, nechodí jen na kafíčko a neprocházejí se celý den městem. Chodit pořád na kafe by se dost prodražilo vzhledem k tomu, že jedno stojí 2 eura (což ale proti Německu je vlastně úplná paráda). A chodit pořád po městě by se zase odrazilo na zdraví, protože po hodinové procházce je člověk zmrzlý na kost. 

F. většinu času věnuje práci na univerzitě, kde ho ultrachytrá budova trápí zimou a sem tam, když neprokazuje dostatečnou aktivitu, mu dokonce zhasne. Já jsem vzdala pokusy vmísit se do nějaké organizace jako dobrovolník, necelé dva měsíce je evidentně moc krátká doba. A taky nemám městské číslo, které by po mně mohli vyžadovat. Zajímavostí je, že bez toho čísla vám tu pomalu ani nemůžou dát výplatu, anebo můžou, ale krutě zdaněnou. 

A tak věnuji čas bohulibému hledání práce, psaní motivačních dopisů a nově také překladu knihy z francouzštiny, což se ukazuje jako velký úkol (možná na konci pobytu budu mít přeloženou alespoň jednu kapitolu, jestli se ovšem dřív z těch vět dlouhých přes celou stránku nezhroutím). Také mi to nedalo nevyužít cizojazyčného prostředí a našla jsem si videokurz nizozemštiny. A tak jsem už ráno přepadla Khůna v kuchyni s pozdravem "chudmorchen", ano opravdu je to dost podobné němčině, akorát se tam víc chrchlá. 

K tomu dorozumění. Tady skoro každý mluví ze světových jazyků minimálně anglicky (dost dobře, což je trochu zahanbující), ale vzhledem ke geografické poloze je tu blízko i k němčině a francouzštině. Nicméně mám pocit, že v obchodech to na nás vždycky zkoušejí nejdřív nizozemsky, ačkoliv nic nepředstíráme a tváříme se rovnou jako cizinci. Minulý týden si šel F. koupit batoh. Narazili jsme tam na velice ochotnou prodavačku, která ovšem neuměla anglicky, ale tvářila se že nám rozumí. F. se jí ptal, jestli ten daný batoh, co má v ruce, je slučitelný s formálním oblečením. Paní zakroutila starostlivě hlavou a běžela nám ukázat svítivě barevné sportovní batohy, že ty by byly rozhodně lepší :D 

Nakupování nás sem tam irituje, a ne jen kvůli platebním kartám. Jako ochutnávači místních i belgických piv narážíme neustále na problém prokazování věku při nákupu alkoholických nápojů. 

Nizozemsko bývalo kdysi v tomto ohledu značně liberální. Alkohol se mohl prodávat lidem starším 16 let. Nedávno se systém změnil a hranice je stejná jako ve většině evropských zemí, tedy 18 let. Nicméně někomu to asi nestačilo, a tak prodavačky mají za úkol kontrolovat každého, kdo vypadá mladší 25 let. A občanku nemusí vytasit pouze ten, kdo platí, ale všichni, kteří ho doprovázejí. Takže celá situace vypadá asi takto: Jdeme na nákup. Přihodíme do košíku dvě minilahve piva (velké se tu téměř neprodávají). U kasy si nás pokladní změří pohledem a už musíme lovit oba dva občanku. 

Je to celé dost absurdní, protože pokud si bude chtít omladina koupit alkohol, pošle tam za sebe někoho jiného. Kdežto třicátník vypadající na pětadvacet bude při nákupu jednoho minipiva lovit občanku. Takže rada zní, hlavně nenakupovat alkohol ve velké skupině, protože jakmile v ní někomu nebude 18, tak vám ho neprodají. Jak se to řeší v případě, že s sebou máte děti, to fakt nevím.

Některé krajové zvláštnosti jsou velice nepřátelské k cizincům, což je dost zvláštní, když je jich tu plné město. Abych to shrnula, nedá se tu platit většinou mezinárodních debetních karet, za platbu kreditkou (což pravděpodobně budou dělat nejspíš cizinci) zaplatíte poplatek a v supermarketu Albert nedostaneme žádnou slevu, protože sleva se poskytuje pouze na kartičku, kterou si krátkodobí návštěvníci pravděpodobně zakládat nebudou. 

Kritické momenty kulturního neporozumění jsme zažili při sobotní návštěvě galerie moderního umění. Galerie byla zaplavená skupinami nizozemských důchodců lačnících po umění. Člověk nemohl jít nikam, kde by někomu nevkročil do záběru foťáku-mobilu. Do toho ti postarší občané nahlas krákali na celou galerii, někteří se svíjeli v pubertálních záchvatech smíchu, opírali se o skleněné vitríny a málem osahávali i samotné exponáty. Nevídané. 

Ale co mi nejvíc leželo v žaludku - při vstupu jsme si odložili kabáty do šatny a pokračovali pouze s taškami přes rameno, nijak velkými. A tu hned zakročila ostraha, že dovnitř s taškami nemůžeme. A tak jsme si museli všechno, včetně peněz, karet a dokladů, odložit v šatně, kde bylo výslovně napsáno, že je nehlídaná (i když samozřejmě předpokládám, že návštěvníci galerie nebudou primárně vykrádat skříňky). A hned jak jsme vkročili do expozice, tu jedna bába s obří kabelkou, druhá s kabelkou a v kožichu... 

Vlnu liberalismu ve veřejném prostoru jsme vzápětí absolvovali ještě při nákupu v Lidlu. V neděli supermarket narvaný lidmi, zácpa v uličkách, prskající lidi, děti se prohánějí uličkami a hrají si na babu... a nakonec - jako vrchol všeho toho příkoří - musíte ukazovat na pokladně občanky.

Ale abychom nezůstali jen u těch negativních zážitků... Návštěva galerie byla zajímavá z toho důvodu, že se v ní odehrávala výstava zpracování porcelánu a keramiky v průběhu času. Galerie se totiž nalézá ve čtvrti Céramique (na jejíž hranici bydlíme i my). Je to čtvrť - jak už název napovídá - kde původně sídlila obrovská keramička. V současné době je to moderní čtvrť s trendy cihlovými paneláky, ultramoderní knihovnou a futuristickým mostem přes řeku Mázu.

Švábi z keramiky