Druhý týden v Maastrichtu

Druhý týden v Maastrichtu přinesl nové potěšující (a sem tam i deprimující - jak už to tak bývá) zkušenosti. 

V první řadě bych se ráda podělila o poznatky, které jsem vyčetla z průvodce pro expaty, o fungování města. Každý měšťan, který zde bydlí 4 měsíce a víc (což se na nás naštěstí nevztahuje), se musí přihlásit na úřadě a získat osobní číslo. A to číslo, to je naprosto zásadní, protože bez něj se tady s vámi nikdo bavit nebude (potřebujete ho od povolení k parkování až po zařízení účtu v bance). A pokud si přivezete auto, které vlastníte méně jak šest měsíců, tak z něho zaplatíte daň. 

Vysoká životní úroveň není zadarmo. To mi připomíná takové srovnání s menšími francouzskými městy, které jsme měli příležitost navštívit a kde jsou ve většině případů městské záchody zadarmo. Tady se platí i za ty záchody. Dokonce jsem na toto závažné téma našla článek na internetu :D 

A teď něco pro lidi se stejným rozinkovým problémem. Pravděpodobně mnozí z vás vědí, jak Nizozemci holdují různým barevným posypkám, které my používáme výhradně na zdobení vánočního cukroví nebo dortů a které si oni sypou na chleba k snídani. To už mě nepřekvapuje. Ale že skoro v každém druhém typu pečiva jsou rozinky... ! To si takhle chcete koupit něco, co vypadá jako ciabatta s rajčaty a ejhle, je to ciabatta s rozinkami. Milovník speciálního slaného pečiva si tu na své úplně nepřijde. 

A co nového v našem apartmánu? Po víkendu se zde vyrojily dvě zbývající spolubydlící. Pořád jsme čekali, kdy se s nimi setkáme na dlouhé chodbě mezi záchodem, kde není umyvadlo, a naším pokojem a budeme si podávat ruce. A tak se nám to taky splnilo. :) Takže složení vypadá následovně: 

Khůn - sympaťák, co studuje ekonomii 

Khůn - asi taky sympaťák, který má rád techno a chodí v dlouhé černé košili a amišovském klobouku 

Bíke - se vrátila právě z půlročního pobytu v Oslu 

Karlejn - se nás snažila mystifikovat v tom, jak funguje pračka, a evidentně nerada uklízí. 

Karlejn totiž měla minulý týden na starost úklid společných prostor. Je to fakt překvapivé, ale až do poslední chvíle to tu vypadalo stejně (nebo hůř), jako když jsme přijeli. Nakonec, když už plasty vyhřezávaly okolo koše a zbytky jídel na kuchyňské lince začaly málem promlouvat, se toho nějaký chudák (ale nejspíš to nebyla Karlejn) chopil a uklidit alespoň to nejhorší. Což ale vůbec neznamená, že by to tu už vypadalo jako u lidí. 

Na druhou stranu, ani my jsme se zde zatím příliš neukázali. F. se totiž nečekaně proměnil v ničitele Conana a hned první ráno při operaci v kuchyni rozmlátil na padrť dva velké Džoaniny talíře. A pár dní nato mu při krájení goudy zůstala v ruce půlka nože. Jestli to bude dál pokračovat, je docela možné, že se Džoana po návratu nebude stačit divit... 

Ale město je tu opravdu krásné. V týdnu jsem zavedla pravidlo chození F. naproti přes město, abych absolvovala nějaký pohyb a poznala město. Už se v něm nejspíš neztratím. Procházela jsem se dlážděnými uličkami mezi cihlovými domky, do nichž je vidět velkými okny, jak je to v Holandsku zvykem. Člověk tak může při procházce městem vidět místní pracovat přímo za okny těch malých domků. Viděla jsem krásnou blondýnku s dlouhými vlasy, jak seděla u šicího stroje v okně jako ve vitríně a šila. A dokonce - ale to už vypadalo opravdu jako z jiné doby - jsem zahlédla v okně mezi mořem klobouků při práci modistku.

Čtvrť Wyck

 

Objevila jsem také nenápadnou dlouhou uličku vedoucí podél starobylých městských hradeb, rozsáhlý park podél říčky Jeker, která se vlévá do Mázy, a nespočet budov univerzity (z jedné se dokonce ozýval do širého okolí operní zpěv). 

Zajímavé je, že místní univerzita je velice mladá - letos jí bude teprve 40 let. Na svůj věk je však poměrně významná a při procházce městem, na levém či pravém břehu, stěží minete její četné části. 

Během minulého týdne jsem si dopřáli i menší povyražení v podobě návštěvy kaváren. To bychom jinak nebyli my. Naše kroky nejdřív směřovaly do kavárny mezi knihami v bývalém dominikánském kostele, o kterém jsem vám psala již minule a kde je to přímo stvořené pro zásadní diskuze na literární témata. Sídlí zde kavárna z lokálního řetězce Coffee Lovers, který má celkově pouze 9 poboček na jihu Nizozemska, z toho 6 se jich nalézá právě v Maastrichtu. Objednali jsme si kávu, ke které dávají kousek tureckého medu, a zákusek, ve kterém ovšem byly zákeřně skryté rozinky. F. byl trochu zklamán ze zmatení pojmů, protože pod pojmem "kafe" Nizozemci chápou středně velký hrnek naplněný po okraj, a ne espresso. 

Při druhé návštěvě jiné kavárny v centru města, hipsterské - jako skoro všechno tady, jsme si již poučeně řekli rovnou o espresso. A usazeni v hlubokých křeslech jsme pozorovali život v protějším kadeřnictví, kde byly dveře dokořán. Zatímco na zemi dekorativně ležel zlatý retrívr, jeden z kadeřnických profesionálů nejdříve umyl zákaznici vlasy a druhý jí je následně stříhal. Tak už víme, proč jsou tu služby tak drahé :))

A co počasí? To je docela překvapení. Každý den tu minimálně nějakou jeho část proprší, případně prosněží. A nejzajímavější na tom je, že člověk neodhadne kdy. Například včera jsme podnikli návštěvu zdejší galerie. Když jsme šli tam, tak svítilo slunce, když jsme začali procházet první expozici, všimli jsme si zběsilé sněhové bouře za okny, při vstupu do další expozice už zase svítilo bláznivě slunce. Krom toho, u řeky vane studený vítr, až si říkáme, že zdejší zima je snad krutější než ta naše.