O kolech, kopcích a návštěvě Cách

O tom, že není udivující, že tu všichni jezdí na kolech, ale JAK. A také o tom, že i v Nizozemsku mají kopce. A nakonec o tom, jak jsme navštívili s naší historií spřízněné Cáchy. 

Ačkoliv se to v Nizozemsku rozumí samo sebou, je to stejně udivující, jak tu všichni cirkulují na kolech. Tolik propracovaných cyklostezek... a tolik překážek pro bázlivého chodce a řidiče. Při přecházení silnice, po jejíchž stranách vedou cyklostezky, se nestačí rozhlédnout pouze jednou. Nejede cyklista po cyklostezce? Nejede auto po silnici? Nejede cyklista po silnici? Nejede (znovu na druhé straně) cyklista po cyklostezce? Nejede cyklista po chodníku? Uf. A už jsme bezpečně na druhé straně silnice. 

Už jsem zažila několik zrychlených tepů z toho, že se na mě řítí cyklista, ovšem spoléhám se na to, že Nizozemci jsou mistři v ježdění na kole a mají svůj dopravní prostředek pevně v rukách (teda samozřejmě pokud zrovna nejedou bez držení). Pravděpodobně stejné pocity musí mít řidiči aut, kteří nejsou zvyklí dávat při odbočování cyklistům přednost a vůbec s nimi neustále sdílet vozovku (my jsme se například minulý víkend plížili kus cesty městem za klátivou postarší paní, která jela skoro po ráfcích kola). 

Ale zřejmě ta cykloautomobilní symbióza funguje. Cyklisté jezdí bez helem, seskakují efektně za jízdy, neustále řídí jednou rukou (pokud drží v druhé nákup nebo telefon), jezdí v úzkém shluku a povídají si (jako by seděli u kafe)... a sem tam mezi nimi profrčí jezdec na skútru či senior na elektrovozíku (pro ně jsou cyklostezky zřejmě také vyhrazené).   

Při tradičním setkání u večerního vaření v kuchyni, jsem se dozvěděla, že Khůn je vášnivý cyklista. Napadlo mě nejdřív: „No a? Tady přece jezdí na kole všichni.“ Ale pak jsem pochopila, že má i horské kolo a že rád vyráží na cyklovýlety po okolí. Možná se někteří z vás pozastaví nad tím, k čemu Holanďan potřebuje na té placce horské kolo. Totiž, tady na jihu Nizozemska jsou kopce, sice nijak velké, ale jsou. 

Khůn se chlubil, že v sobotu najel 100 kilometrů. A já na to: „Tyjo, 100 kilometrů, to je fakt dost. To já jezdím mnohem míň, ale my máme v Čechách velké kopce.“ To jsem se dostala na tenký led. Khůn se mi jal vysvětlovat, že tady jsou TAKY kopce, jsou sice krátké, ale zato OSTRÉ... a když jich člověk jede několik za sebou, že to je opravdu namáhavé. Raději jsem se v tom dál nešťourala.

Každopádně Khůna překvapilo, že v Čechách nejsou ve městech cyklostezky a rovnou si naplánoval, že až pojede do Čech, vezme si s sebou horské kolo. 

Zrovna ten samý den jsme pár kopců (no, spíš takových menších zvrásnění krajiny) projeli autem. Rozhodně na Nizozemsko překvapivé, ale Králický Sněžník to nebyl. Vydali jsme se totiž v sobotu do Cách. Cestou jsme se zastavili v nizozemském městečku Valkenburg, které se může údajně pyšnit jediným hradem (respektive jeho troskami), který byl vystaven na „kopci“. Naše představa, že zaparkujeme pod hradem, zaběhneme se tam podívat a pojedeme dál, se rozplynula, když jsme - skoro už klasicky - nemohli najít bezplatné parkování. Na place před jakousi tržnicí jsme se tedy jali koupit si parkovací lístek (ano, i tam se platilo), když tu se ozval zrovna odjíždějící Belgičan, že nám dá svůj, což nás mile překvapilo. A tak jsme si prohlédli (až příliš turistické) centrum s restauracemi a obchody se suvenýry. Naše kroky samozřejmě vedly k hradu, kde nás nejdříve uvítal vchod v podobě skleněné budovy s jídelníčkem restaurace, která se na popularitě hradu (a výhledu do krajiny) živí. Od prohlídky samotné zříceniny nás ovšem odradila cena vstupu a zachmuřené počasí. Přeci jenom jsme už nějakou řádku zřícenin na kopci viděli... Místo toho jsme si prošli vcelku malebné město podél kanálu zpět k autu. 

Město Valkenburg

Popojeli jsme přes hranice do Cách (Aachen), s nimiž jsou spojeny jména jako Karel Veliký či „náš“ Karel IV. Nejdříve nás zarazila nemalebnost širšího centra Cách (trochu ÍPák), ale naštěstí opravdové centru nám to bohatě vynahradilo. Absolvovali jsme prohlídku gotické radnice na náměstí, kde jsou k vidění historické interiéry, něco málo o osudu města na konci druhé světové války a hodně o prestižní Ceně Karla Velikého, která se zde uděluje osobnostem za rozvíjení evropských hodnot (v roce 1991 ji získal Václav Havel). 
Velkým zážitkem je zdejší Dóm, který je zapsán na seznamu UNESCO. Jedná se o nádherně komplikovanou stavbu s úžasným mozaikovým interiérem, kde byl mimo jiné korunován Karel IV.   

Radnice v Cáchách

K obědu jsme si dali zkušenost se samoobslužnou pizzerií Vapiano, kde při vstupu dostanete čipovou kartičku a na ni si objednáváte u specializovaných pultů italská jídla a při konzumaci dobré pizzy se kocháte tím, jak kuchaři za sklem vyrábějí ravioli.
Po obědě jme shlédli nějaké ty antické vykopávky v centru města a lázeňský park. Obojí spolu souvisí, protože Římané (jak to mají ve zvyku) tu objevili teplé prameny. Odtud také pochází název města. Při procházce lázeňským parkem (za nevlídného počasí) se na nás z křoví vyvalily páry. Z kopce u budovy lázní totiž tekla horká voda a k naší závisti (a promrzlosti) se v ní hoteloví hosté louhovali ve venkovním bazénu. 
Lázeňským parkem jsme naši návštěvu Cách ukončili. I když to bylo velice obohacující, museli jsme konstatovat, že Maastricht je malebnější než Cáchy. Zaujalo nás rovněž, že takový kousek za hranicemi poznáte dokonce i na vzezření místních obyvatel, že už jste v Německu. V Cáchách najednou lidi vypadají víc sportovně oblečení oproti elegantně usedlým Nizozemcům. :) 

Na cestě zpět do Maastrichtu jsme se ještě zastavili v Gulpenu, odkud pochází (již dříve zmíněné) místní pivo. Bohužel naše návštěva byla spíše spontánní, a tak jsme se nemohli dopátrat, kde pivovar sídlí. Snad o Gulpenu někdy příště.