Ještě chvíli před odjezdem do Nizozemska jsme neměli jasno, ve kterém městě bude F. pracovat: v Maastrichtu, nebo v Heerlenu? Pracovníci z maastrichtské univerzity nás neustále napínali: jeden týden říkali, že bude tam, druhý týden, že zase jinde... A tak jsme vsadili na jistotu - Maastricht.
Dopadlo to tak, že F. třikrát týdně dojíždí za prací do Heerlenu. Jak ale s oblibou říká, jeho mentální model města se omezuje na dálnici, sjezd a areál kampusu, kde pracuje. A tak ani do této doby netuší, jak moc jsme při výběru města k bydlení udělali dobře.
Já jsem už dvakrát využila příležitosti a Heerlen prozkoumala, když byl F. v práci. Ne že by na tom bylo město tak zle. Nachází se půl hodiny autem na východ od Maastrichtu a svou největší slávu zažilo zřejmě za Římanů a pak od devatenáctého století do poloviny dvacátého, když se tu těžilo uhlí. Od ukončení těžby se snaží nabrat dech a alespoň se přiblížit atraktivnímu Maastrichtu.
V porovnání s ním má ale Heerlen úplné jiný charakter a atmosféru: je tu méně malebných historických staveb, méně památek, je více multikulturní, čemuž odpovídá i zastoupení různých národních restaurací, zejména indických, tureckých a řeckých.
Z pohledu návštěvníka je nejzajímavější náměstí s přilehlými ulicemi, krásnými mozaikovými lavičkami a moderní architektura kulturního centra Glaspaleis (tedy skleněného paláce).
 |
| Kostel sv. Pankráce |
V centru člověk narazí i na rozsáhlé trhy, kde se prodává vše od knoflíků přes oblečení po jídlo, včetně oblíbených rybích specialit. Má to docela jiskru. Mezi překřikujícími se trhovci rozhodně vede stánek s řeckými lahůdkami, jejichž prodavač co chvíli upoutává pozornost procházejících indiánským pokřikem jako z Vinnetoua.
Výrazným poznávacím prvkem je zdejší streetartová kultura, kterou člověk potkává na každém kroku.
Kromě toho se zde nachází ještě několik turistických atrakcí, které čekají na naši návštěvu: hornické muzeum, římské lázně (muzeum) a v okolí zámek a údajně několik zachovalých vodních mlýnů.
Hledáním jednoho z mlýnů jsem strávila celé odpoledne. Na mapě města jsem viděla park a uprostřed mlýn. Nemohla jsem ale tušit, že park je temný hvozd táhnoucí se snad až do sousedních vesnic a pak dál až za obzor. A tak jsem šla a šla a šla a když ani místní o žádném mlýnu nevěděli, přestalo mě to bavit. Musela jsem se tedy spokojit s výběhem se zvířátky. Snad se poštěstí příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat