Náš výlet se ukazuje jako finančně náročné dobrodružství, a tak jsme neměli v plánu si draze pořizovat vybavení domu. Vybrali jsme si tedy cestu studentského shánění vybavení „za babku“. A tak se z nás v průběhu srpna stali téměř profesionální handlíři s nábytkem.
Na Facebooku se nachází skupiny, kde se prodává všechno možné - od vybavení bytu přes oblečení a kosmetiku po domácí mazlíčky. Jsou to, stejně jako skupiny s nabídkou ubytování, dravé vody: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Zároveň zde operují „černí petrové“ v podobě překupníků, kteří jsou rychlí, nebojí se smlouvat a jdou hlavně po spotřebičích: levně nakoupí a draze prodají.
Hned ze začátku jsme nejvíc bažili po posteli, lednici a pračce. Z toho postel se nám překvapivě podařilo sehnat hned první týden (za 35 € i s matrací). Holčina nám rozloženou postel dokonce přivezla a na nás bylo ji složit dohromady. Trochu nám zatrnulo, když jsme zjistili, že chybí jeden (ale dost zásadní) šroub. Po chvíli panikaření jsme naštěstí zjistili, že se ukrýval ve špatném otvoru v konstrukci. A tak jsme večer mohli odstavit nafukovací postel, kterou jsme si pro tyto účely koupili a vezli až z Čech, a v klidu se vyspat (a né jako na moři).
Celé tohle nakupování je ošemetná záležitost: platí se na ruku, záruční list člověk nedostane... a v případě spotřebičů je to velký risk. Vše stojí na důvěře a odhadu. Zkrátka handl.
Studenti milují Ikeu, zvláště její levnější kousky. Proto není překvapením, že každá druhá prodávaná položka pochází z tohoto čínsko-severského obchodu. Získala jsem detailní přehled o tom, jaké stoly, židle, komody apod. studenti kupují a za kolik je pak prodávají. Je vidět, že nejsou tak kovaní v googlení (anebo zkušení v tom, co kolik stojí), a tak často nakupují a prodávají nábytek i dráž, než původně stál. Děvče z Ruska například nabízelo obyčejný plastový příborník z Ikey za 4 €, nedalo mi to a poslala jsem jí odkaz na původní cenu nového (asi 70 centů). Byla překvapená, protože ho prý koupila od kamarádky za mnohem víc. Nakonec to skončilo tak, že mi příborník dala zadarmo a já jí za to přinesla jednu importovanou plzeň v plechovce. A obě strany došly spokojenosti.
Nachytat jsme se málem nechali jen jednou. Studentka z Polska nabízela stůl, dohodli jsme se, přijeli pro něj autem. Na chodbě (v pološeru) jsme si vyměnili stůl a peníze (15 €!) a najednou stáli na ulici a v ruce měli ultrahnusný stůl s oloupaným povrchem. Podívali jsme se s F. na sebe a šli ho hned vrátit. Takový omyl si správný handlíř nesmí dovolit.
A ještě, že jsme tak udělali. Pár dní nato jsme si šli vyzvednout plechový stolek k dalším studentkám a rovnou nám k němu (za 5 €) přidali i ucházející pracovní stůl pro F. Nadšeni z dobrého obchodu jsme nepochybovali, že to odneseme na jeden zátah. A pak jsme se úporně táhli davy turistů přes hlavní náměstí s dvěma těžkými stoly, ruce vytahané až na zem.
Oproti tomu značně jednodušší byl tento týden pěší transport moc pěkného křesla přes půl Maastrichtu. Je to pohodlnější už v tom, že si na něj člověk může v případě únavy sednout. F. ho na doporučení původní majitelky nesl posazené na hlavě. Naštěstí zrovna probíhá uvítací týden pro studenty univerzity, takže o kuriozity a společenské přešlapy ve městě není nouze. Také se nám daří podobné přesuny uskutečňovat, když je galerie zavřená. Domácí tak nemusí sledovat, jak mu přes exkluzivní podnik chodí šupáci s kusy nábytku.
Ale možná by měl pochopení. Domácí je totiž prima chlap. Nabídl se nám, že nám odveze lednici ze čtvrti Nazareth. Vtipkoval, že to už nestihneme, že do Nazarethu jsou to tisíce kilometrů (pozn. jeho humor někdy dosahuje takové suchosti, že si nejsem jistá, zda to nemyslí vážně). Cestou, ale už vážně poznamenal, že to není dobrá část města, že jsou tam dokonce potetovaný lidi. Inu, na lednici se to nejspíš nepodepsalo. Funguje skvěle a my už nemusíme chodit pro jídlo mezi pavouky do sklepa.
Žádné komentáře:
Okomentovat