Kříž s ubytováním (podruhé)

Ačkoliv F. na univerzitě nabízeli, že může v Maastrichtu pracovat od května, řekli jsme si že dřív než od srpna to nezvládneme. Už kvůli ubytování, tentokrát jsme chtěli mít na jeho hledání dostatek času. Abychom bydleli jako lidi. 

V Maastrichtu probíhá dvakrát do roka stěhování národů. Vždycky, když začíná/končí semestr. Vyzbrojeni tímto poznatkem jsme vyčkávali, až se studentíci dají do pohybu. Ta chvíle nastala na začátku června. Historie mého prohlížeče svědčí o tom, že jsme se dva měsíce před odjezdem začali intenzivně věnovat hledání bydlení. Systematicky jsem projížděli weby s nabídkami, zejména pak skupinu na Facebooku, kde to vyloženě jelo. Hodiny a hodiny strávené prohlížením, odepisováním na nabídky, chvílemi naděje i zoufalství.

Vyzbrojeni zároveň i zkušenostmi z minula jsme naivně chtěli najít levné ubytování, klidně i ve sdíleném bytě. Ovšem čekaly na nás ty stejné problémy jako posledně: 

• ubytování výhradně pro holky 
• výhradně pro německé holky 
• výhradně pro holandské holky 
• běžná rozloha okolo 20 m2 (... Nejvíce mi v paměti utkvěl dívčí pokojíček s patrovou postelí, ve kterém bylo tak málo místa, že jeho majitelka chodila k posteli malou cestičkou mezi psacím stolem, stojanem na boty, stojanem na oblečení a klecí s nějakým hlodavcem.) 
• a výhradně pro jednotlivce

Poslední bod nás přinutil vzdát se představy levného studentského ubytování. Existují zde totiž jakési předpisy, které způsobují, že každé ubytování má danou kapacitu lidí. A studentské pokoje jsou zkrátka jen pro jednoho. 

Přešli jsme tedy plynule na ubytování pro dva. Studia. Větší a dražší. 

A další problémy:

• ubytování pouze pro jednotlivce (ačkoliv ceny se pohybovaly okolo 700 euro) 
• rozloha mezi 20 a 30 m2 (... kde člověk může z postele rovnou vařit na sporáku, Holanďané jsou mistři kombinací a zastavování nadbytečných dveří nábytkem) 
• lokalita na okraji města (nejlépe u dálnice) 
• a pokud už by něco šlo, mezitím vám to někdo vyfoukne 

Začali jsme vymýšlet nouzový plán, jak si pořídíme levnější nevybavený byt a koupíme si do něj kempovací rozkládací nábytek. 

Nakonec jsme došli k závěru, že 700 je asi málo, holt to bude za 1000. Hledali jsme tedy i mezi většími byty, ale se stoupající cenou rostla i naše představa o tom, co bychom za ni měli dostat.

Každé ubytování mělo minimálně dva problematické body: 

• stále moc drahé 
• bez parkování 
• bez pračky 
• porno vybavení (termín pro vybavení holandského bytu masivním černým koženkovým nábytkem, který je tu z nějakého pokleslého důvodu populární) 

A najednou tu byl poslední týden před odjezdem a my neměli ubytování.

***

Až jednou takhle F. stál frontu v pojišťovně a vyskočila na něj nově zadaná nabídka celého DOMU. Volal mi nadšeně do práce: „Je to skoro za litr, nevybavené, ale zase to má sklep a podkroví a je to v centru.“ Vysmála jsem se mu, že se úplně zbláznil. K čemu velký dům, když v něm nic nebude...

A tak teď bydlíme v kunstdomku z počátku 19. století ve dvoře umělecké galerie v centru Maastrichtu. Pijeme kafe mezi vystavenými sochami na dvoře, skladujeme jídlo ve sklepě (protože tu není lednice), taháme nábytek po 17 starých příkrých schodech jako do zvonice, s postelí ujíždíme do středu pokoje (protože tu jde podlaha z kopce) a usínáme s masivními dřevěnými trámy nad hlavou.