Osm měsíců je opravdu málo na to, aby člověk zařídil všechny vymoženosti, které běžně potřebuje. Od prvního dne našeho pobytu jsme toužili získat dvě základní věci: internet a parkování. Ani jedno doteď pořádně nemáme... a asi mít ani nebudeme.
Náš domácí u nabídky ubytování prvotně inzeroval, že v domě je internet. Zřejmě měl na mysli, že internet v Holandsku je a teoreticky je možné si ho pořídit, nějak. Ukázalo se totiž, že tu není ani přípojka.
Domácí je naštěstí velkorysý člověk, a tak nám nabídl k dočasnému užití wifi z hlavní budovy. Pro mě to nepředstavovalo problém, ale F., zhýčkaný pražskými internetovými podmínkami, trpěl nalepený na okno, snaže se zachytit alespoň čárku signálu.
Po prvotní registraci na úřadě a založení účtu vypálil F. do obchodu, kde ty internety prodávají, aby zvrátil nepříznivou situaci. Ukázalo se, že pořídit si internet na osm měsíců není jen tak. Internet je totiž minimálně na rok (respektive ta první možnost existuje, ale je cenově výrazně nevýhodná).
A nejlepší vtip je, že pokud si tady internet objednáte, první měsíc vám ho neposkytnou. Tady v Nizozemsku, stejně jako v Čechách, má člověk 14denní lhůtu na to zakoupenou službu libovolně vypovědět, bez sankcí. A jelikož se k internetu dává router a lidé vypovídali službu a router nevraceli (holt Holanďané jsou spořiví), přistoupili poskytovatelé internetu k opatření. Totiž po zakoupení služby pro jistotu nedostanete internet žádný. Začnou vám ho zařizovat až po dvou týdnech, kdy lhůta uběhne, a dávají si na to další dva týdny.
Než jsme se však v tomto chaosu zorientovali, přišel domácí s tím, že pořídit další internet na tuto adresu podle poskytovatele stejně nejde.
Naštěstí domácí je také muž činu. Několik dní odbíhal od obrazů a návštěvníků galerie dělat díru do zdi na kabel. Když mu šla práce od ruky, triumfálně oznamoval: „Já jsem prostě geniální.“ A když ne: „To jsem ale blbec“. Kabel pak slavnostně s F. natáhli z hlavní budovy do našeho kunstdomku.
A tak od té doby máme silnější signál, ale v zásadě internet funguje asi jako v zapadlé africké vesnici. Z nějakého důvodu má domácí internet přes zastaralou pevnou linku, a tak nám připojení vypadává, kdykoliv telefonuje či kóduje alarm v galerii.
V poslední době už více nefunguje, než funguje. A tak při sledování filmu na nejnižší rozlišení máme při častých výpadcích spoustu času k diskuzi nad zápletkou.
***
Podobné fiasko nastalo i s parkováním. Najít místo, kde ubytovat auto, aby to bylo blízko, aby vám ho neznehodnotilo ptactvo a aby vám ho někdo nezapálil, to je kumšt.
V širším centru Maastrichtu se za stání platí, všude a ne málo (např. 1 € za 17 minut, 35 € za den v podzemním parkovišti v centru). V některých případech se dokonce platí i u supermarketů, přestože tam jedete nakoupit (a ne, nevrátí vám to po nákupu).
Od začátku jsme si mysleli na parkovací kartu pro rezidenty, což je druhá nejekonomičtější varianta parkování (22 € za měsíc za parkování v centru + 17 € poplatek za vyřízení online žádosti). Jelikož jsou Holanďané velice opatrní, často umisťují auta na placená místa v garážích, klidně i za 150 € na měsíc jako náš domácí. Získání naší parkovací karty nakonec zabrzdila související administrativa. O kartu, jako o spoustu dalších věcí souvisejících s lokální samosprávou, se zde žádá online. To je jistě výhoda, pokud člověk nemá českou poznávací značku, se kterou systém nepočítá.
A tak stále využíváme tu nejekonomičtější variantu vůbec - parkujeme v místě, kde už není placená zóna. F. má tak možnost udělat něco pro své zdraví - projít se krásnou půlhodinku při každé cestě do práce a další při návratu z ní.
Také jsme se poučili a neparkujeme auto pod stromy, ačkoliv to vypadá idylicky. Tu chybu jsme udělali jen jednou - auto zůstalo napospas hrdličkám velikosti vykrmených bažantů. Když jsme s ním po týdnu vyrazili na výlet, vypadali jsme jako vesničani, kteří auto po roce vyvezli z kurníku.
V každém případě jsme alespoň na dobré straně města. Oproti té druhé straně, kde jsme bydleli na začátku roku, se tu totiž nezapalují tak často auta.
Žádné komentáře:
Okomentovat