Padla na nás tíseň, že jsme za celou dobu dělali málo turisty a nenavštívili základní maastrichtské pamětihodnosti. Učinili jsme tomu tedy zadost i přes (nepřekvapivou) nepřízeň počasí.
Začalo to na trhu zakoupenou extra starou goudou (s křupinkami) a místním extra smradlavým sýrem (něco jako francouzský munster). K nim F. nemohl opatřit nic lepšího než víno z maastrichtských vinic - Apostelhoeve. Ano, i pro nás to bylo zprvu překvapení, že Maastricht má vinice. Dokonce jsou jedny z nejstarších v Nizozemsku. Rozhodně jsme nelitovali, protože všechno bylo výborné.
V sobotu jsme nastoupili na palubu výletní lodi k hodinové plavbě po řece Máze až k belgickým hranicím (i když to „až“ není na místě, protože hranice jsou za rohem). Usadili jsme se natěšeně ve venkovní části paluby, aby nám z krás Maastrichtu nic neuniklo. Jenže nebylo léto. Chvíli po vyplutí jsme byli zmrzlí na kost, hlavu vyfoukanou ledovým větrem, F. zkřehlým prstem sotva mačkal spoušť fotoaparátu. V půlce plavby jsme se nenápadně připlížili ke kryté části paluby, kam jsme průběžně zabíhali rozmrznout. Ale stěžovat si nemůžeme, protože nám alespoň nepršelo - začalo, až když jsme vystoupili z lodi a pršelo pak s rostoucí intenzitou celý den.
I když se nám město ukázalo v zatažené šedi a výklad jsme z chrchlajícího rozhlasu přes hluk motorů a jazykovou bariéru spíše neslyšeli, tak to byla krásná plavba. Viděli jsme vše z jiné perspektivy. Velký prostor byl věnován místní nekonečné cementárně (to bylo tedy trochu slabší). Viděli jsme také zámeček místního rodáka, houslisty Andrého Rieu. Při zmínce slavného jména se na palubě vzedmula (minimálně u dámského osazenstva) vlna vzrušení.
Na oběd jsme se zašli zahřát na náměstí do FAB bistra, které - pravda - nebylo úplně typicky nizozemské, ale americké. Nicméně je třeba uznat, že alespoň hranolky do zdejšího schématu dobře zapadají - jsou tu stejně populární jako v sousední Belgii, odkud pocházejí (pokud se tedy přikloníme k jedné z mnoha teorií). Kladné body od nás dostaly vegetariánské miniburgery, batátové hranolky i domácí zázvorové „pivo“. Zážitkem je i možnost prozkoumat typicky úzký nizozemský domek se strmým schodištěm, výhled na náměstí De Markt s radnicí a nadprůměrně přátelská obsluha.
Odpoledne jsme věnovali procházce po dosud neobjevených pamětihodnostech (např. synagoga) a malebných uličkách. Trvající nepřízeň počasí nás však rychle zahnala pod střechu jedné z dominant města, baziliky sv. Serváce. Rozhodně si nevystačíte s půlhodinovou návštěvou. Rozsáhlý areál nabízí vstup do pokladnice s velkolepou sbírkou relikviářů, relikvií a látek, ve kterých se relikvie uchovávaly; dále nabízí přístup do podzemí k původním románským základům stavby, do zahrady, do krypt a samozřejmě do samotného hlavního kostela. Ačkoliv množství relikviářů pro nás bylo ke konci návštěvy pokladnice značně vyčerpávající, celkově je bazilika sv. Serváce velkým zážitkem, který by si návštěvník Maastrichtu neměl nechat ujít.
 |
| Vitraj v bazilice sv. Serváce |
Další den nepřinesl žádné zlepšení počasí, a tak jsme se vydali prozkoumat nejbližší okolí - moderní budovu (nejen) knihovny Centre Céramique ve čtvrti bývalé keramičky. Na šesti veřejných patrech (z osmi) se kromě městské knihovny nalézají muzejní sbírky, studovny, místnosti, kde si člověk může nerušeně zahrát na hudební nástroj. V přízemí se pravidelně konají výstavy, my jsme měli to štěstí shlédnout bohémskou fotografii Alaina Laboila. V prvním patře sídlí kavárna z řetězce Coffee Lovers s výhledem na moderní čtvrť Céramique, kterou jsme samozřejmě také vyzkoušeli. A ve čtvrtém patře jsme čirou náhodou objevili skvost v podobě rozsáhlého modelu města v podobě, v jaké bylo v polovině 18. století. A nejlepší na tom je, že vstup do budovy není zpoplatněn, a tak člověk může bez legitimace nasávat čtenářskou a studijní atmosféru.
Žádné komentáře:
Okomentovat