Byrokratické peklo na holandský způsob II: daň z auta

Tady v Holandsku člověk teprve pozná, co jsou to daně. Přivezte si auto a jste rázem na dlažbě. Seriál o evropské mobilitě pokračuje...

V průběhu těchto osmi měsíců jsem si vypěstovala solidní fóbii z úředních obálek.

Člověk například obědvá. V jednu chvíli nechtěně vykoukne z okna a... pošta. Už se to nedá vzít zpátky. Chuť k jídlu ta tam, zvýšený srdeční tep, pocení. 

Nejhorší jsou ty modré, ty totiž chodí z Belastingdienst, holandského finančního úřadu. 

1. Máš auto?

S podzimem přicházejí první modré obálky. Finanční úřad zajímá, jestli jsme si s sebou do Holandska přivezli auto. A rovnou nás motivuje placením daní z něj.

Jsme trochu zaskočení. S administrativními problémy okolo auta jsme úplně nepočítali.

Zaškrtnout ano, nebo ne? Váháme, jestli auto přiznat. V nejhorším případě jsme připraveni auto (nějak) odvézt do Čech. Jako by tu nikdy nebylo. 

2. Nizozemsko a auta

Nizozemsko je země s vysokou životní úrovní. A za vysokou životní úroveň se platí. V Nizozemsku se daně platí snad úplně ze všeho. Proto nakonec není překvapením, že se platí i z auta. A ty pěkně obstarávané dálnice s líbezně zastřihnutými ostrůvky zeleně taky nebudou dárek od Sinterklaase. 

Zároveň je to země relativně ekologická. A proto jsou tu ceny paliv jedny z nejdražších v Evropě a navrch pěkně tučné daně pro auta, co na ně jezdí. Na druhou stranu mají velké daňové úlevy řidiči elektromobilů, kteří zároveň mohou využívat nabíjecích stanic ve městech. Proto tu také jezdí tolik Tesel. Holanďané si je nekupují, že by měli moc peněz. Kupují si je proto, že nejsou tak bohatí, aby platili všechny daně za běžná auta.

Bylo by se mi to líbilo, kdybychom do toho nespadli s benzínovým autem dovezeným z Čech. 

3. Zaplať, že máš auto a že s ním  jezdíš

Když si člověk přiveze auto z ciziny, čekají ho - stejně jako všechny Holanďany - dva typy daní.

a) Motorrijtuigenbelasting (MRB), tedy daň z motorových vozidel. Taková MRB daň z menšího benzínového auta  vyjde přibližně na 60 € za měsíc. 

b) Belasting van personenauto's en motorrijwielen (BPM), tedy daň z osobních aut (a motocyklů), kterou Holanďané normálně platí při koupi nového dopravního prostředku. Daň se vypočítává na základě mnoha kritérií (cena auta, motor, emise...), ale většinou tvoří významnou část z ceny zde koupeného auta, například jednu třetinu.

A co když je člověk v Holandsku jen na pár měsíců? Překvapení se nekoná - musí zaplatit stejně.

4. Jak se vyhnout BPM dani

Dani z motorových vozidel neunikneme. Druhá daň, BPM, by však v našem případě stála kolem sto tisíc Kč. F. na to konto: „To ani náhodou.“

Naštěstí člověk může na tuhle daň získat výjimku, když splní určitá kritéria. My je podle všeho splňujeme: auto už delší dobu vlastníme, hodláme ho používat pro osobní účely, nehodláme ho příštích 12 měsíců pronajímat či prodat atp. 

Pro jistotu volám inkognito na finanční úřad. Jsem v Holandsku - jakože - na 5 měsíců a hodlám si - jakože - přivézt auto.

Úřednice nemluví anglicky. Žádné překvapení. Všechny holandské příručky pro expaty totiž doporučují, aby si člověk pro komunikaci s finančním úřadem opatřil svého vlastního Holanďana, který záležitost přetlumočí. Mně však zavolá její kolega, který anglicky umí.

Podle anglicky mluvícího kolegy máme opravdu nárok na výjimku. Několikrát mi vysvětluje celou zdlouhavou proceduru. Zdá se to jasné. Jen na závěr se mi snaží vnutit (na těch 5 měsíců) holandskou poznávací značku. „Dopravní policie si víc všímá cizích značek.“ Ne, v žádném případě si nebudeme měnit značku.

5. Papírování... za jedna

Čestně (anebo hlupácky) potvrzujeme úřadu, že jsme si přivezli auto. Kolega z F. práce tvrdí: „Beztak už o vás vědí z kamer.“ Profesor z univerzity zase: „Zbytečnost, měli jste říct, že auto nemáte.“

Další modré obálky na sebe nenechají dlouho čekat. Přichází sáhodlouhé formuláře s přiznáním k oběma daním, samozřejmě v holandštině. Navrch vyplňujeme ještě delší žádost o výjimku z BPM daně. Přelouskáváním formulářů v holandštině trávíme dlouhé hodiny. Úředníky zajímá i to, kde má vlastník auta rodinu a jak často za ní jezdí...

S odstupem měsíců přichází odměna v podobě výjimky z BPM daně. Jen jedna nepříjemnost: je podmíněná registrací do místního registru vozidel a technickou kontrolou. 

6. Kontakt s berňákem... velký špatný

Zbývají nám dva měsíce do konce pobytu. Registrovat auto nemá cenu. Při tempu místních úřadů bychom se při odjezdu dostali do následující situace: nebudeme se moct odhlásit z místního registru vozidel, protože naše žádost o registraci do něj ještě nebude ani zpracovaná. 

F. proto volá na finanční úřad. Úřednice je jako med, situaci s odjezdem z Holandska naprosto chápe - opravdu by bylo zbytečné auto registrovat. Ozve se ještě později.

Závidím, že můj problém s pojištěním se nedočkal tak vstřícného přístupu. 

Z finančního úřadu volá zpátky jiná úřednice. F. náhle změní tón hlasu. Dohaduje se s ní. Úřednice opakuje jako kolovrátek, že daň BPM, tu stotisícovou, budeme muset zaplatit. Důvod? Nesplňujeme podmínky pro výjimku: nesměli bychom opustit 12 měsíců Holandsko.

7. Krize

Ve vzduchu je cítit stres. 

Zmatečně vymýšlíme, jak zůstat rok v Holandsku kvůli autu.

Volám na centrum pro expaty. Moc toho nevědí, ale myslí si, že budeme muset zaplatit. 

Celý den je jak noční můra. Chodíme po domě a nemůžeme se z toho vzpamatovat. Opět si říkám, že tady už mě nikdo neuvidí.

Nevím co dělat, a tak znovu volám na linku finančního úřadu. Další úřednice, ale milá jako ta první. Vysvětluji jí situaci, je chápavá. Třeba jsme jen předtím narazili na vadný kus. Úřednice se ozve. Vypadá to nadějně.

Za chvíli volá zpátky. Bohužel se mezitím změnila v gramofonovou desku, která dokola opakuje, že budeme muset zaplatit. Empatie je v tahu. 

Jako vážně? Opravdu po nás chce zaplatit daň z pořízení auta na základě našeho osmiměsíčního pobytu v Holandsku? A proč nám teda udělili výjimku, když informace o našem pobytu (včetně data odjezdu) měli ve formuláři?

Dochází mi trpělivost. Chci po úřednici, aby mi řekla, ve kterém předpise podmínku o ročním pobytu najdu. Čekám na telefonu, zatímco ona hledá. Po čtvrthodině se ke mně vrací s tím, že to nemůže najít. Dost možná ten předpis ani neexistuje. 

8. (Ne)rozuzlení

S bušícím srdcem další týden přijímám telefonát od úřednice, jestli ten předpis našli...

Úřednice do telefonu mluví s plnou pusou. Napůl anglicky, napůl holandsky. Nemáme se registrovat do holandského registru vozidel. „Please, don't,“ několikrát opakuje imperativně. Nikdo tak na nic nepřijde a my nebudeme muset platit stotisícovou daň. 

Šedá zóna. 

***

Trochu jsme si oddychli. Ale nemáme žádnou jistotu, že po nás někdo přeci jen nebude chtít zaplatit. 

Z příběhu vyplývá ponaučení:

1. že informovat se na úřadech není záruka ničeho. 

2. že holandské předpisy nepočítají s tím, že někdo jede do Holandska pracovat na krátkou dobu a ještě k tomu (probůh) s autem.

3. že je rozumnější si do Holandska auto nevozit (anebo ho nepřiznat).

Byrokratické peklo na holandský způsob: pojištění

Nizozemská byrokracie je věhlasná, úředníci zase neoblomní. Při našem osmiměsíčním pobytu jsem vyzkoušela, jak v praxi funguje evropská mobilita. 

Z Čech jsem si do Nizozemska přivezla práci.

Předem jsem si dala za cíl vyhnout se administrativním komplikacím. Místo toho jsem se v nich pěkně vymáchala a papírování se změnilo v tvrdý souboj vůlí: mé a nizozemské zlovůle. Aneb jak jsem strávila nezanedbatelnou část našeho pobytu komunikací s institucemi jako SVB, ČSSZ, PSSZ či VZP a jak mě chtěli zdejší úředníci zruinovat.

Všechno začalo tím, že jsem nechtěla platit dvojí zdravotní pojištění...

Fáze 1: průzkum terénu před odjezdem

Když se člověk zaregistruje na úřadě v Nizozemsku, musí si platit nizozemské zdravotní pojištění. Jenže za mě odváděl sociální i zdravotní pojištění zaměstnavatel v Čechách. Co s tím? Za prvé člověk nevyužije dvě evropská zdravotní pojištění najednou, za druhé je to (podle VZP) dokonce nelegální a za třetí holandské pojištění stojí okolo 100 € měsíčně.

Proto se obracím se Situací na maastrichtské centrum pro expaty. „Práce v Holandsku pro zahraničního zaměstnavatele? To je problém.“ (Zpětně jim dávám za pravdu.) Mám si buď obstarat formulář A1, anebo si platit holandské pojištění. Radí mi, abych měla pojištění dvě - jedno v Čechách a jedno v Holandsku. Proč ne, proč peníze jen tak nerozházet za pojištění...  

Ale v Evropě platí, že člověk může patřit do sociálního systému  pouze jedné země a všechno ostatní (včetně zdravotního pojištění) by se tomu mělo přizpůsobit.     

Opakovaně konzultuji Situaci na České správě sociálního zabezpečení. Jsou to mí lidé. Uklidňují mě, že práci mám z Čech, a tak zůstávám pojištěná v Čechách a v Holandsku nic platit nemusím. Přesto se pro jistotu snažím vyloudit onen formulář A1. Prý je to zbytečné, moje situace je jasná.

Zároveň se od nich dozvídám: „Největší problém je práce ze dvou zemí zároveň.“ To znamená Velké mezinárodní papírování. Tomu se hodlám vyhnout.

V centru pro expaty zřejmě sedí ignoranti, a tak se ještě obracím na Sociale Verzekeringsbank (SVB), tedy holandskou správu sociálního zabezpečení. Pracovnice mi píše: „Pokud v Nizozemsku nepracujete, pak tu nemusíte platit pojištění.“ To zní logicky a slibně. V každém případě si mám u nich podat žádost o přezkum situace.

Na závěr si před odjezdem nakráčím na VZP, abych získala nějaké potvrzení o českém pojištění a zároveň něco, co by mi v Holandsku zaručovalo stejnou zdravotní péči jako v Čechách (to opravdu existuje). První pracovnice mě nechá vyplnit formulář, který úplně nepasuje na mou situaci. Nevadí. Druhá mi ho následně zamítne, protože nepracuji v zahraničí. „Jak se to dá vyřešit?“ ptám se. „Můžete si přikoupit doplňkové cestovní pojištění.“ Takže nic.   

Fáze 2: holandský přezkum situace 

První čtyři měsíce, podle rady centra pro expaty, nevytahuji kostlivce ze skříně. Je to totiž nějaká lhůta, kdy přivandrovalec nemusí mít zdravotní pojištění. 

(Byla to dobrá taktika, měla jsem u ní zůstat.)

Vyplňuji žádost o přezkum situace určený pro holandskou SVB. Je v holandštině a aplikace neustále padá. Po uplynutí věčnosti formulář odesílám včetně potvrzení o zaměstnání v Čechách, které jsem vyloudila od zaměstnavatele. 

Holanďané příliš nespěchají na odpověď, která přichází až po dvou měsících. Oproti mému očekávání se nekoná rozuzlení Situace, ale její podstatné zkomplikování. V dopise stojí: „Vzhledem k tomu, že pracujete výhradně na území Nizozemska, jste zde sociálně pojištěná. Z toho důvodu máte také povinnost si zřídit nizozemské zdravotní pojištění.“

Zkažený den, ba skoro zkažený týden. Zapřísahám se, že v Holandsku mě už nikdo neuvidí, leda že bych tu pobývala ilegálně. 

Fáze 3: zoufalství

To musí být nedorozumění. Ihned volám neochotnému úředníkovi z SVB, který rozhodnutí zpracoval. Vysvětluji mu Situaci. „Vykonáváte práci tady v Holandsku? Tak tu musíte být pojištěná,“ mele pořád dokola jako kolovrátek. Jako jediné řešení, jak zůstat pod českými předpisy, mi nabízí ihned přestat pracovat a získat zpětně magický formulář A1, který deklaruje, že mě do zahraničí vyslal zaměstnavatel. 

Najednou se hraje vysoká hra. Měla bych si tu od začátku pobytu platit sociální i zdravotní pojištění. Nechci si ani představovat, kolik to je. Zároveň by mě čekalo další administrativní peklo: zaměstnavatel by mi musel vrátit sociální pojištění a zdravotní pojištění. A obojí bych musela znovu a zřejmě daleko dráž zaplatit v Holandsku. 

Platit sociální pojištění za osm měsíců strávených v Holandsku je vyhození peněz z okna. Na důchod se sem úplně nechystám. A placení zdravotního pojištění zpětně je taky lahůdka. Za tu dobu jsem při návštěvách Čech hojně využívala českého zdravotnictví. To všechno by se muselo překalkulovat do holandské pojišťovny, která funguje na principu spoluúčasti. Můžu jen odhadovat, že by se to nesympaticky prodražilo a zároveň by to - při výkonnosti zdejších úřadů - trvalo roky. Anebo si můžu nechat zdravotní pojištění dvě, podle zloducha z SVB to není problém.       

Fáze 4: honba za A1

Volám na ČSSZ, abych její pracovnici konfrontovala s holandským pojetím evropských předpisů. Znovu mi potvrzuje, že bych měla patřit pod české předpisy. „Holt se někdy stane, že každá země má jiný výklad.“ Jsem zase mezi svými. Pracovnice je více než ochotná. Vystaví mi bez problémů formulář A1 o vyslání zaměstnavatelem.

Ovšem formulář se podává společně se zaměstnavatelem. Volám proto účetní z práce, která A1 v životě neviděla. Ale prý by to nejspíš šlo. Srdce plesá. 

Vyplňuji ultradlouhý formulář A1 a opakované tím otravuji účetní z práce. Ta přichází s nápadem, že formulář dáme zkontrolovat někomu povolanějšímu. Začínám tušit zradu. Kontrola na straně zaměstnavatele se vleče. 

Žádný A1 jako vyslání do zahraničí nebude. Ačkoliv mě na ČSSZ ujišťovali, že to nemá žádné zvláštní důsledky pro zaměstnavatele, ten to zřejmě nechce riskovat.  

Formulář se mi vrací přepracovaný jako žádost o výjimku z evropských předpisů. Musím se rozloučit s ochotným přístupem pracovnice z ČSSZ, protože to není v její kompetenci. Při žádosti o výjimku se musí oba státy mezi sebou dohodnout. 

Pro úspěšnost žádosti o výjimku je důležité doložit kompletní podklady a v originále. A můj formulář odešel od zaměstnavatele bez pracovní smlouvy a bez jakéhokoliv komentáře mé Situace. Půl dne sepisuji celý příběh a obratem posílám pro jistotu na všechny způsoby do Čech. 

Fáze 5: mezihra

V mezičase se děsím, že mi ve schránce přistane obálka s pokutou za to, že jsem si nezřídila zdravotní pojištění. 

Jen tak pro formu volám na VZP, aby mi vysvětlili, jak to je s tím dvojím zdravotním pojištěním. Pracovník na lince je mou Situací zaskočen. Nakonec mě přepojí na Nejvyššího metodika. Konečně řeč na úrovni.  

Nejvyšší metodik potvrzuje: „Mít dvojí zdravotní pojištění je opravdu nelegální.“ A sděluje mi i spoustu dalších užitečných informací. Na konci dlouhého rozhovoru je doslova ohromen mými znalostmi z oblasti zdravotního pojištění a skládá mi poklonu.   

  

Fáze 6: odvolání

Přišel čas, abych vrátila úder. Podávám odvolání na holandské rozhodnutí, že patřím pod jejich předpisy. Na poslední chvíli, abych získala co nejvíc času. K tomu připojuji obsáhlou autobiografii v angličtině. 

Břemene se na holandském SVB chápe jiná osoba. Sice bez empatie jako její kolega, ale docela rozumná. Prodlužuje mi rozhodnutí o odvolání do konce roku, abych měla čas získat výjimku z evropských předpisů. Podle jejích slov to může trvat i rok. Zřejmě vychází z vlastní zkušenosti. 

Jelikož mi však pracovní smlouva skončila v prosinci, musím znovu zažádat o přezkum situace od nového roku. Opět k žádosti připojuji obsáhlou story. 

Znovu mě kontaktuje pracovnice SVB. Nemůže vydat rozhodnutí za nové období, když to předchozí není uzavřené. Navrhuje zamítnout moje odvolání rovnou: „Beztak jsme rozhodli správně.“ Formulář A1, pokud ho dostanu, prý budu moct doložit kdykoliv později. Ale já nehodlám absolvovat zbytečně celou proceduru s překalkulováním sociálního a zdravotního pojištění do Holandska a - pokud by mi udělili výjimku - zase zpátky do Čech. Nejsem sebevrah. 

Dlouze situaci řešíme, začíná se mnou ztrácet trpělivost. Nakonec ji zaujme, že jsem po dotyčnou dobu taky pracovala chvíli v Čechách. Jen nerada mi dává svůj email. Mám jí rozepsat, kdy jsem přesně byla v Čechách a kolik hodin jsem tam pracovala, prý se mi další den ozve. Má, co chtěla. Zasílám další nekonečné pojednání. 

Neozvala se. 

Fáze 7: poslední tažení

K mému překvapení mě kontaktuje pracovník Pražské správy sociálního zabezpečení, který zpracovává mou žádost o výjimku z předpisů. Potřebuje doplnit nějaké kolonky ve formuláři a už to zase vypadá, že to zkolabuje u zaměstnavatele, který se snaží od celé záležitosti distancovat (chápu). 

Ale nakonec to slavnostně prochází. Pracovník PSSZ shledává, že v mé žádosti nejde o výjimku z předpisů, ale o souběh dvou pracovních činností: z Čech a z Holandska (no, proč ne). Na základě toho mě přiřazuje pod české předpisy. Tomu říkám rychlá reakce.

Vystavený formulář A1 hned předávám pracovnici holandské SVB, která se mi vyhýbala. Z hlasu je patrné, že i jí spadl kámen ze srdce...    

***

Celou dobu jsem se snažila vyhnout se souběhu prací ze dvou států, abych se nedostala do Velkého mezinárodního papírování. Paradoxně mě to zachránilo před ještě horším papírováním. 

Řešení téhle záležitosti jsem obětovala spoustu času i peněz telefonováním a posíláním dopisů na všechny strany. Na druhou stranu teď umím do detailu diskutovat o sociálním a zdravotním pojištění v angličtině za použití holandských termínů.

Z celé ságy vyplývá ponaučení:

1. že sociálně pojistit se člověk zpravidla musí tam, kde reálně vykonává práci. 

2. že ani několikeré ověřování informací nestačí.

3. že v podobně atypické situaci jsou veřejně dostupné informace a příručky pro vycestování k ničemu.

4. že je možná lepší se v tom moc nešťourat.

Jak venku zuřil karneval

Karneval je středobodem maastrichtského roku. Na těch několik dnů oslav se místní těší zřejmě od... no od předchozího karnevalu. Cizinec to nejspíš nemá šanci pochopit.

Sotva se město odstrojí od vánoční výzdoby, začíná se šňořit do jásavých karnevalových barev: zelené, žluté a červené. Místní zdobí výlohy všech možných provozoven, okna svých příbytků, ba dokonce i kola či sochy. Ožívají obchody s karnevalovým vybavením. 

A jak se blížil konec února, zvýšila se také intenzita, s jakou nám procházely karnevalové marš kapely kolem domu.

Karneval letos připadl na 26. - 28. února. Shodou okolností jsme v pátek před oslavami přijeli z návštěvy Čech. Ačkoliv karneval oficiálně začíná až v neděli, při pátečním odpoledni se již tvořily hloučky okolo hospod. Dopravní konvence se pomalu rozvolňovaly a lidé v pestrobarevném oblečení bezstarostně povlávali na silnici, čímž ztěžovali průjezd městem. 

Naše zaujetí karnevalovým veselím opadlo, když jsme uviděli domácího, jak zabedňuje galerii, jako by se připravoval na válku. Zavřít okenice, zabednit skleněnou výplň vstupních dveří, odmontovat tabulku s názvem galerie, odšroubovat kliku na dveřích a odpojit zvonky. 

Očividně ve špatném rozmaru se nás ptal: „Přijeli jste slavit karneval?“ My že ani ne, prostě nám to tak vyšlo. „To jste radši měli zůstat doma, tady se nevyspíte.“ Před odchodem ještě smrtelně vážně poznamenal: „A odvezte si auto někam do bezpečí.“ 

Další čtyři dny jsme i kvůli práci pomalu nevystrčili nos z domu a sledovali tenčící se zásoby jídla (pronést nákup karnevalem bylo nemyslitelné). Jen párkrát jsme se šli projít do karnevalové vřavy. Ovšem pouze za dne, jak nás poučil minulý ročník karnevalu. I tak to byl pro nás, příslušníky jiné kultury, spíše znepokojivý zážitek. 

Celé město je doslova vzhůru nohama. Všude samé masky, do toho hrají přes sebe marš kapely i reprodukovaná „hudba“, sem tam po sobě masky střílejí nějaký sajrajt z žertovných pistolí. A mezi tím vším si jdete v běžném oblečení a přijdete si na nejvyšší míru nepatřičně. (V podstatě to nepatřičné opravdu je, protože podle našeho známého G. bývají účastníci bez masek často zloději.) 

Karneval jsme si však i z domova dostatečně užili, alespoň tedy jeho zvukovou stránku. Dělala nám v kunstdomku společnost celé čtyři dny. Nejintenzivněji pak od večera do ranních hodin, kdy se karneval zvrhl v technoparty, nebo přesněji řečeno ve šlágrparty. 

Ročník to byl asi povedený. Týden po karnevalu jsme u kasy v samoobsluze natrefili na týpka, který si nás už pamatuje. Vyprávěl nám, že slavil asi šest dní v kuse a ještě teď se z toho vzpamatovává. 

Takže pro příště: na oslavy karnevalu musí mít člověk nutně: a) pořádnou výdrž (tedy natrénováno) a b) kostým. 

Obrázek o současné politické situaci v Nizozemsku na pozadí karnevalu v Maastrichtu si můžete udělat z reportáže ČT.

Sousedi z Česka

Jaké překvapení Čeká našince, když navštíví nizozemské hračkářství. Kromě místního králíčka nijntje se tu těší oblibě i dva animovaní Češi - Pat a Mat.

Stává se nám poměrně často, že zahlédneme v papírnictví, ve výloze hračkářství či dokonce v obchodu se suvenýry (!) dvě známé postavy. 

Ačkoliv nám o tomto nizozemském výstřelku již dříve vyprávěl TB, stejně jsme tomu napoprvé nemohli uvěřit. Šli jsme se proto zeptat prodavačky v papírnictví. „No to je (něco nesrozumitelného v holandštině),“ vysvětlila nám. Název Pat a Mat ale neznala a že jsou z Česka už vůbec ne. Od té doby jsme se ptali několika lidí - všichni postavičky znali, ale nevěděli o jejich původu. Samozřejmě jsme je poučili. 

Pořad si v nizozemské verzi totiž neponechal původní název. Jmenuje se Buurman en Buurman, tedy „Soused a soused“, kterak se i postavičky navzájem oslovují. A tedy na rozdíl od naší verze mluví. 

Co ale nezklame je, že na závěr každé epizody říkají - česky - „A je to“ (vysloveno ajetou). A někdy dokonce díl uzavírají větou: „Nebo jak Češi říkají - a je to!“ 

Pořád mám pocit, že mentalita Čechů a Nizozemců má mnohé společného. Možná k tomu bude patřit i domácí kutění s katastrofickými důsledky. Anebo to berou jako faktografický seriál o české vynalézavosti?

Jak vypadá nizozemská verze Pata a Mata? Zkuste díl o kempování.

Magický Maastricht (?)

Během vánočního období je Maastricht vyhlášený svými trhy, za kterými táhnou návštěvníci z Nizozemska i z přilehlých zemí. Pro milovníky davů je tu Magisch Maastricht.

Vyprávění známých nás zpočátku navnadilo. Zdejší vánoční trhy patří do desítky nejkrásnějších v celém Nizozemsku. A když se na začátku prosince město odělo do vkusné vánoční výzdoby, srdce zaplesalo.

A pak na hlavním náměstí Vrijthof vztyčili ruské kolo... 

Vánoční program na Vrijthofu se jmenuje Magisch Maastricht a magické je na něm zejména to, jak jsou návštěvníci ochotní se mačkat v uličkách mezi stánky a případně stát v nehybné frontě nevědouce na co. Zašli jsme tam hned několikrát, dokonce i během největšího nátřasku o posledním víkendu před Vánoci, abychom zažili tu „pravou“ vánoční atmosféru. 

Magisch Maastricht se kromě klasických vánočních stánků a ruského kola sestává z několika pouťových atrakcí, kluziště, Santovy pokladnice s vánočními serepetičkami všeho druhu a zastřešených barů a restaurací. V rohu - stranou všeho zájmu - stojí strom a jesličky. Naopak množství (a nutno říct, že i provedení) podobizen Santa Clause je za hranicí dobrého vkusu. 

Tlačenici lidí od atrakce k atrakci navíc podtrhuje povětšinou pokleslá vánoční hudba a odpudivá kombinace pachů klobás a sladkého šnapsu. 

Našli jsme pouze jediný koutek s řemeslnými výrobky a nesmaženým občerstvením, který byl pro nás přijatelný. Ovšem nejkouzelnější pravděpodobně bude se trhům vyhnout úplně. Člověk si tak lépe užije propracovanou výzdobu města, potká sbor zpívající vánoční písničky, případně jednu ze zdejších pochodujících kapel. Nejhezčím zážitkem pro nás nakonec byla náhodná návštěva baziliky Onze Lieve Vrouw, ve které vánoční atmosféra vládla už v srpnu a kde zrovna sbor zpíval vánoční koledy...   

***

Oslavy Vánoc v Nizozemsku, alespoň z hlediska dávání dárků dětem, stojí až na druhém místě. Na prvním místě jsou totiž oslavy spojené se sv. Mikulášem, tzv. Sinterklaasem. Vánoce, tedy kerst, se slaví v rodině a vesměs s podobnými prvky jako u nás. Pouze večer 24. prosince se často chodí na rodinnou večeři do restaurace a dárky se rozbalují 25. ráno. Dárky tady nosí Kerstman, nicméně tato tradice je poměrně nedávného data. Podle jedné známé pár desítek let zpátky žádný Kerstman neexistoval, jen Sinterklaas. I dnes se v mnohých rodinách většina dárků (zejména dětem) dává právě na Mikuláše.      

Ostatně celá situace okolo zdejšího Kerstmana je paradoxní. Jeho podoba se překrývá s podobou amerického Santa Clause. Je to dáno tím, že americký Santa se vyvinul ze Sinterklaase, kterého si do Ameriky přivezli holandští emigranti. Santa je stejně jako Sint (jak se zde Sinterklaasovi familiérně říká) oblečený do červeného pláště; Santa putuje po obloze ve spřežení taženém soby - Sint na bílém koni; Santa leze do domu komínem - Sint posílá své pomocníky komínem; Santa dává dárky do punčochy - Sint do boty... V relativně nedávné době se Santa Claus jako bumerang do Nizozemska vrátil. A tak aby se nepletl se Sinterklaasem (kterým ale v podstatě je), dali mu jméno Kerstman...  

Nová rakev v kunstdomku

S domácím máme dobré vztahy. Neustále si navzájem něco dáváme. Naposledy nám nabídl rakev.

Úplně poprvé nám domácí přinesl zákusek z místní vyhlášené pekárny. Podruhé nám dal nedojedené balení holandských vaflí s tím, že jsou máslové, a tedy naprosto nejlepší. Prokázali jsme, že v oblasti vaflí nejsme žádní novicové a pravidelně je vyvážíme do Čech. Při další příležitosti nám pak předal vafle v pěkné plechové krabičce, které vyhrál v domovní loterii (na základě poštovního směrovacího čísla). 

On s námi jistě také nepřichází zkrátka. Každá návštěva z Čech, aniž bychom to po někom výslovně požadovali, totiž domácímu přiveze balení českého piva. Když se to stalo naposledy, ptal se nás vážným hlasem: „Je to v Čechách zvykem vozit na návštěvu pivo?“ Vysvětlili jsme mu, že v podstatě ano. 

Posledně se ovšem domácí překonal. Poslal nám email, ve kterém stálo: „Mám pro vás k zapůjčení pěknou starožitnou rakev jako doplněk do domu.“ Přiznali jsme si, že tomu holandského suchému humoru, který je nám většinou sympatický, sem tam úplně nerozumíme. Pohledem z okna jsme ověřili, že domácí něco kutí ve sklepě. A tak z obavy, abychom v té rakvi sami neskončili, nechali jsme email bez odpovědi. 

Teprve když nám domácí ke konci dne poslal nový email, ve kterém se pokoušel rakev udat i dalším nájemníkům, sebrali jsme odvahu a vydali se na obhlídku. Aby nám tu rakev přeci jenom někdo nevyfouknul... Ukázalo se, že domácí se trochu ztratil v terminologii. Tou rakví naštěstí myslel truhlu, a ne ledajakou - z osmnáctého století a pěknými šuplíčky uvnitř. A jako bonus k truhle přihodil ještě starožitný stolek. Vyměnili jsme si trochu černého humoru a truhlou-rakví i stolkem si stylově doplnili výbavu kunstdomku. 

Grachty a králíček nijntje: Utrecht

Při plánování návratu z pracovní návštěvy Den Haag mě zaujalo, že se přestupuje v Utrechtu. A tak jsme spojili příjemné s užitečným a vyrazili prozkoumat čtvrté největší město Nizozemska.

Dobře, bylo to trochu jinak - zarezervovali jsme si v předstihu hotel s tím, že počkáme, jaké bude počasí. Předpověď ukázala, že počasí bude veskrze holandské, tedy vytrvalý déšť po celou dobu našeho plánovaného pobytu. Nato jsme zjistili, že možnost zrušit rezervaci jsme o den prošvihli. Klasika. Nezbylo nám než jet. 

K panoramatu Utrechtu neodmyslitelně patří nejvyšší věž Nizozemska, Domtoren. Stojí osaměle kousek od katedrály zasvěcené sv. Martinovi, zvané Dom van Utrecht. A ačkoliv vypadají, že se k sobě nemají, původně tvořily jeden celek: prostřední část katedrály se totiž v 17. století zhroutila následkem bouře. 

Zahrada dómu 

Milovníky nizozemských vodních staveb, jako jsme my (nejspíš proto, že v Maastrichtu jich moc není), nadchne síť kanálů procházející centrem města. Zejména pak starý kanál Oudegracht, jehož břehy jsou lemovány sklepy (tzv. werven) s hobitími dveřmi. Okraje kanálu se totiž ve 12. století stavěly vysoké jako ochrana proti záplavám. Holanďané jsou však v této disciplíně mistři - již v průběhu 13. století se jim povedlo důmyslným systémem zdymadel zajistit město proti povodním úplně. A tak se valy začaly využívat jako sklepy a sklady přilehlých domů. Dnes se sklepy nacházejí o celou jednu úroveň níž než samotná ulice. Z některých se staly restaurace a kavárny, v některých bydlí zvláštní existence, jako např. vyžilý námořník. 

Ve městě také člověk neustále naráží na bílé králíky. Postavička nijntje, tedy králíčka z knížek pro děti, je známá po celém světě (pod jménem Miffy). Vytvořil ji místní rodák, Dick Bruna. Na jeho památku vznikla v místním muzeu stálá expozice a po králíčkovi bylo pojmenováno i jedno z náměstí, Nijntjepleintje. 

Králíček nijntje

Kromě toho, že Utrecht je přibližně od 8. století náboženské centrum Nizozemska, je také jeho druhým nejkulturnějším městem (hned za Amsterdamem). My jsme využili procházku městem po setmění, kdy se různě po centru rozsvěcují vizuální instalace. Člověk tak může obdivovat nasvícené mosty přes kanál Oudegracht, podchody i monumenty. Největší jízda byl videomapping na věž Domtoren do rytmu zvonkohry. 

Kočky se běžně promenádují v centru

Nedalo nám to neporovnat Utrecht s naším domovským Maastrichtem. Každé ze zmíněných měst je atraktivní jiným způsobem. Utrecht se vyznačuje mladistvostí: najdete tu například moderní hipsterské kavárny i vegetariánské restaurace. To je ve snobsky orientovaném Maastrichtu nemyslitelné. Ačkoliv je Maastricht plný studentů, pořád je patrné jeho opravdové jádro, které tvoří bohatí senioři, kteří chodí do drahých nóbl restaurací a nakupují v luxusních obchodech. Jak řekl Marc z obchodu s nábytkem: „Maastricht je Miami Nizozemska.“ 

Proto jsme si v tomto ohledu konečně mohli užít. Nezbytností bylo vyzkoušet místní bio hranolky s dýňovou omáčkou a výbornou indonéskou kuchyni. Indonésie bývala holandskou kolonií, a tak tu o indonéské restaurace není nouze. Dokonce jsem se kdesi dočetla, že nejlepší holandské jídlo je indonéské jídlo... (oproti tradiční kapustě s párkem určitě). 

Pouze trendy hotel Stay Okay nás příliš nenadchl: pokoj neměl okna, sami jsme si povlékali postele a večer jsme klepali kosu. Ale okay. Pořád jsme měli dvojlůžkový luxus, protože hotel byl koncipovaný spíše jako hostel, tedy množírna, s mnohalůžkovými pokoji. Na druhou stranu jsme ocenili stylovou snídani s výhledem na centrum města, během níž jsme se zařadili mezi ostatní cestovatele z východu. 

Čtvrť Lombok s věží mešity

Utrecht je také oproti Maastrichtu více multikulturní. V kontrastu s historickým centrem se za hlavním nádražím nachází orientální čtvrť Lombok. Na hlavních ulicích a zejména v tureckých obchodech panuje čilý ruch. Člověk tu narazí i na moderní mešitu. Kebab přímo v mešitě jsme si sice nedali, zato jsme ochutnali výbornou baklavu v místním pekařství. 

Nejlepší překvapení bylo, že navzdory předpovědím pršelo jen drobně, a tak jsme cesty nelitovali. A jestli zase někdy pojedeme pobývat do Nizozemska, pak to bude právě do Utrechtu.

Bekyně a bekináže

Naše výlety se vyznačují náhodností. Stejně jako jsme v Lutychu nenašli to pravé historické centrum, do Tongeren jsme museli jet dvakrát, abychom viděli bekináž pod ochranou Unesco. 

V září jsme jeli s návštěvou z Čech navštívit belgické město Tongeren. Vyrazili jsme už později odpoledne, a tak jsme proběhli centrem města („kostel - náměstí - socha... pěkný“) a zamířili rovnou do „fritury“, abychom tam uspokojili touhu po nefalšovaných belgických hranolcích. A zbytek času jsme strávili čekáním v olejnatém prostředí s obézními Belgičany, kteří do sebe ládovali jednu smaženost za druhou. 

Přehlédli jsme to nejdůležitější, a tak jsme se do Tongeren museli vydat znovu.

Bazilika v Tongeren

Vůbec nejstarší belgické město Tongeren se nachází v Limburgu, jen na opačné straně hranic, a nabízí daleko víc než hranolky. Na náměstí stojí gotická bazilika Onze-Lieve-Vrouwe Basiliek, která ukrývá dřevěnou sochu Panny Marie z 15. století obklopenou živou květinovou výzdobou. Kromě toho se tu každých sedm let koná korunovace Panny Marie, o té letošní ještě vypovídala všudypřítomná mariánská výzdoba v ulicích. Před bazilikou ční socha ztepilého Gala Ambiorixe, národního hrdiny, který nechal zmasakrovat Césarovy vojáky. A pak Tongeren je také vyhlášené svými trhy se starožitnostmi. 

Bekináž v Tongeren

To nejzásadnější v Tongeren je však místní bekináž pod ochranou Unesco. Bekináž je komplex zvnějšku chráněných domků okolo kostela, kde bydlely přibližně od 12. století v pospolitosti bekyně. Takové městečko ve městě. V té době v populaci převládaly ženy, což bylo způsobeno jednak úmrtností mužů ve válkách a jednak se mladé ženy stěhovaly do nově vzniklých měst, která jim nabízela pracovní příležitosti. A aby mohly žít relativně samostatným a zároveň náboženským životem (aniž by skládaly řeholní slib), sdružovaly se v bekinážích, které jim nabízely ekonomické a sociální jistoty.

Socha bekyně v Amsterdamu

Kostel v bekináži, Tongeren

Kavárna v bekináži, Tongeren

Některé objekty bekináže dnes slouží jako běžné (ač zřejmě exkluzivní) obytné domy, další se proměnily v luxusní restaurace, původní nemocnice zase slouží jako hostel pro turisty... Jelikož byl ale pozdní podzim, netísnili jsme se s davy turistů a mohli si vychutnat kávu a limburský vlaai v místní kavárně u starého kostela. 

Bekináže byly zřejmě běžnou součástí měst. Jednu jsme už dříve navštívili v Bruggách, další v Amsterdamu. I Maastricht měl kdysi svou bekináž, ale stejně jako jinde po ní zbyl především název ulice: Begijnenstraat.

Bekináž v Bruggách

Smůla Roermondu a padací mosty Sittardu

Na konci října jsme vyrazili po dalších pamětihodnostech zdejšího regionu. Výběr měst spíše náhodný, neb všude se najde něco, co stojí za vidění: Roermond a Sittard. 

Roermond

Dobrá, Roermond jsme si přeci jen kvůli něčemu vybrali - kvůli zajímavé pozici u zamotané sítě řek a kanálů. Roermond, původně hanzovní město, se nachází ve středu limburské provincie, na soutoku naší maastrichtské Mázy a řeky Roer. 

Město má poměrně pohnutý osud. Je zde tradičně vysoká kriminalita, která zřejmě souvisí s polohou města u německých hranic. Tradičně se tu také všechny ty říční větve vylévají z koryta. A potom, Roermond se „proslavil“ na konci 80. let teroristickými útoky IRA  a v roce 1992 se zde odehrálo nejsilnější zemětřesení v západní Evropě od poloviny 18. století. Tohle město má fakt smůlu.

Aby napravili pošramocenou pověst, postavili tu rozsáhlé outletové centrum, kam nadšeně jezdí i obyvatelé Maastrichtu.  Tomu jsme se naštěstí vyhnuli, a tak můžeme říct, že na nás Roermond zanechal pouze pozitivní dojem.

Centru města dominují dva kostely: Munsterkerk a Sint-Christoffelkathedraal. Pozdně románský Munsterkerk představuje pozůstatek opatství, které tu původně stálo. Sint-Christoffelkathedraal je zase pozdně gotická katedrála zasvěcená sv. Kryštofovi. Ani kostelům se nevyhnuly místní katastrofy: katedrála byla poničena Němci přesně jeden den před osvobozením a obě památky poznamenalo již zmíněné zemětřesení.  

Munsterkerk

Interiér Munsterkerku

Interiér katedrály

Za naší návštěvy však bylo všechno jako ze škatulky a dýchalo podzimně sobotní atmosférou, Lidé korzovali - tady se všeobecně dost korzuje. V altánu před Munsterkerkem vyhrávala za podpory seniorů dechovka. A na náměstí před katedrálou probíhal pořádný trhový mumraj. Nechyběly stánky s typickými mořskými specialitami jako úhoř v housce ani tzv. vlaai.

Vlaai... to je něco, co jinde v Nizozemsku nenajdete a na co jsou obyvatelé provincie pyšní. Vlaai je totiž veskrze limburský koláč s ovocnou náplní a mřížkováním navrchu.  

Výňatek z akademické debaty:

F: „Is this a Limburg pie?“ (Je tohle limburský koláč?)

Profesor: „It's not a Limburg pie, it's a Limburg pride!“  (To není limburský koláč, ale limburská chlouba!)

***

Sittard

Cestou domů jsme se zastavili v Sittardu, v jednom z nejstarších měst v Nizozemsku. Nachází se v nejužším místě provincie, mezi hranicemi s Belgií a Německem. A jeho největším plusem pro místní je, že jsou tu „kopce“ (aneb když jsou někde v Nizozemsku kopce, vždycky to stojí za zmínku). Sittard se také odlišuje svým svébytným dialektem limburštiny (takže tady jsem se taky nedomluvila).

Průzkum města nám bohužel znemožnil probíhající Oktoberfeest. Tato nepochopitelná novodobá akce kopíruje,  jak už název napovídá, bavorský Oktoberfest. Ženy se navlečou do bavorských korzetů, muži do padacích mostů a klobouku s pérem a jdou to roztočit do víru alkoholických oslav. Pokleslou zábavu doplňují křiklavé pouťové atrakce, stránky se sladkostmi a reprodukovaná šlágr muzika... 

Limbabwe

Bydlet na jihu není jako bydlet kdekoliv v Nizozemsku. Holanďané pro zdejší kraj dokonce vymysleli slovo...

Marc je sympaťák. Vlastní obchod s designovým nábytkem v centru města pár kroků od našeho kunstdomku. Když jsem šla na začátku srpna kolem, řekla jsem si, že tady bych chtěla pracovat: hipstersky atraktivní obchod. Napsala jsem hned mail a vzápětí dostala i kladnou odpověď. Chvíli to vypadalo, že mám fakt kliku. To jsem ale nepočítala s tím, že jsem v Limbabwe.

Při první návštěvě o týden později jsem Marca zastihla s přáteli, kterak v družném hovoru u baru konzumují jednohubky. Vysvětlila jsem mu svou situaci a on mně zase tu jeho - že shání někoho na přípravu sendvičů. Obchod s nábytkem totiž splňoval zdejší trend: nakupovat a konzumovat v jednom. Marc mi představil svůj velkolepý plán: „Přestavím obchod, kola pověsím na zeď a kromě nábytku a kafe budu nabízet sendviče". Jelikož jsem nekorunovaná královna sendvičů, nebylo o čem přemýšlet. Marc ale musel nejdřív všechno probrat se svým účetním.   

Při další návštěvě za dva týdny mě Marc provedl stylovým obchodem, který místy připomínal skladiště: „Tady musím trochu přestavět nábytek, kola pověsím na zeď a příští týden uspořádám zkušební akci pro přátele. Přijede člověk ze Španělska s kráječem na šunku. Můj bratr má vynikající španělskou šunku...“ Na závěr jsme si dali podle jeho slov nejlepší (španělskou) kávu a probrali českou výrobu křišťálových lustrů. Podrobnosti práce prý příště.

Mezitím se nic nedělo. Několikrát jsem zahlédla Marca před obchodem, jak degustuje víno s přáteli.

Blížila se doba dohodnutého nástupu do obchodu, a tak jsem se zajímala o ty podrobnosti - ani ne tak za kolik (s minimální mzdou jsem se smířila), ale hlavně jak často. A Marc neustále mlžil. Na konci září jsem naposled naběhla do obchodu. Marc mi omluvně vysvětlil, že neví, kolik hodin mi má dát a jestli vůbec na to má peníze. Přiznal, že není na takovou změnu připraven: „Nejdřív potřebuji uspořádat zkušební akci pro přátele. Přijede člověk ze Španělska s kráječem na španělskou šunku...“

Rozčarovaně jsem si říkala, že je to tady jako někde na jihu...

***

Při nedávné pracovní návštěvě Den Haag, tedy ryzího Holandska, mi kdosi z místních všechno osvětlil. Limburgu se v Holandsku totiž přezdívá Limbabwe. A to zejména kvůli zdejší „jižanské“ mentalitě.

Limbabwe = Limburg + Zimbabwe

Dodnes nevím, jestli ze Španělska přijel dřív člověk s kráječem na šunku, nebo Sinterklaas. Ale Limburg je zkrátka oproti zbytku Nizozemska výjimečný. Žije se tu pomalu a hedonisticky (včetně bouřlivých oslav karnevalu). Obyvatelé zde mluví měkčí nizozemštinou, tzn. že méně chrochtají, a v horším případě mluví limburským dialektem, který je ostatním Nizozemcům naprosto nesrozumitelný. Prostě Limbabwe.

Loď ze Španělska (bez kráječe na šunku)